Normální a tzv. normální

  • 41
Zeptáte-li se běžného člověka co si představuje pod pojmem normální, s největší pravděpodobností dostanete odpovědi jako: to co je obyčejné, to co dělá většina, případně to, co se od nás očekává. Protože žijeme v období změn, stojí za to, se nad tím zamyslet.

Slovo obyčejné je českým synonymem zdomácnělého slova normální, které je cizího původu. To stále samo o sobě mnoho neříká. Proto je třeba uvažovat dále. Místo dnes již zastaralého výrazu obyčej, ze kterého je zjevně odvozeno, se dnes používá slova zvyk.

Jestliže je něco v daném místě (kraji, národě, zemi, civilizaci) zvykem, znamená to, že je to zde zažité. To znamená, že se musí jednat o něco dlouhodobého – zažitého po mnoho generací – tj. i všeobecně přijatelného. Dlouhodobost resp. zažitost je zřejmě podmínkou z nejdůležitějších, k čemuž se ještě vrátím.

Z ní vyplývající podmínka všeobecné přijatelnosti je nezbytná z důvodu, že jinak bychom nemohli mluvit o zvyku, ale spíše o zlozvyku, což ovšem není pojem pozitivní a sotva tak může s normalitou souviset.

Dostali jsme se tak k charakteristice „to co dělá většina“, která je zavádějící a často nemusí vůbec odpovídat skutečnosti. V určitých dějinných obdobích, zejména těch krizových či chcete-li přelomových (války, revoluce apod.) může dojít i k tomu, že normální chování se stává spíše vzácnějším a může tak být i projevem menšiny.

Z toho ovšem nelze dovodit, že by tím přestalo být chováním normálním. Ostatně snad každý z nás zná otázku: „Až budou všichni skákat z oken, budeš skákat taky?
Jestliže relativně krátkou dobu (řádově desítky let) „něco dělá většina“ nebo alespoň z pohledu dosavadního dlouhodobého normálu významná menšina a setkáváme se s názorem, že je to normální, nemůže se v žádném případě o nic normálního jednat.

Není totiž splněna podmínka „zažitosti“. Takové chování lze nazvat tzv. normálním.
Jestliže v určitém místě, čase a situaci je od nás něco určitého očekáváno, jinými slovy lze říct, že je to za daných okolností zvykem (obyčejem).

Slovo normální má společný základ se slovem norma. Účelnost používání norem (technických, potravinářských ale např. i společenského chování) je zřejmá. Proto snad každý chápe, že normy je třeba dodržovat. Protože jsou-li správně stanoveny, je jejich dodržování jen ke všeobecnému prospěchu.

Například strava připravená za hrubého nedodržení hygienických norem může způsobit zdravotní či zažívací problémy strávníkovi a problémy jiného druhu i provozovateli stravovacího zařízení (pokuta, uzavření provozovny, případně navíc finanční náhrada poškozenému strávníkovi).

Dodržování smysluplných norem není tedy zdaleka samoúčelné. A právě dlouhodobost trvání platnosti konkrétní normy je svým způsobem něco jako potvrzení její životaschopnosti, kvality.

Co se týče tzv. euroatlantické civilizace, její normy (a tedy i to co je normální), jsou odvozeny od křesťanství, které existuje dva tisíce let. Spousta lidí si ani neuvědomuje, že evropské (kontinentální) či anglosaské právní normy, lhostejno zda občanské, trestní či jiné, jsou odvozeny z Bible, zejména tzv. Desatera.

Stejně tak možná ani netuší, že evropský styl oblékání má právě zde svůj původ (u slušného – normálního oblečení se předpokládá, že bude zakrývat určité části těla).
Z hlediska působení tohoto vlivu není zatím v této civilizaci rozhodující, zda se někdo za křesťana považuje či nikoliv. Má-li totiž být považován obecně za slušného člověka, nesmí krást, podvádět… Každému to připadá normální. Nebo by alespoň mělo.

Stojí za to v této souvislosti poznamenat, že v mnoha evropských jazycích slovo označující bibli se překrývá se slovem označujícím knihu. I u nás se dříve používalo označení bibliotheka pro knihovnu.

Jako konkrétní příklad tzv. normálního chování uvedu homosexualitu. Problémem homosexuálů je především fakt, že si uvědomují, že většinovou společností nejsou považováni za normální. Mylně se domnívají, že pokud budou tzv. zrovnoprávněni zákonem, automaticky se stanou „normálními“.

Ve skutečnosti se jedná o špatný způsob léčení tohoto jejich komplexu. Je třeba říct, že soulad se zákonem zdaleka nemusí být současně souladem se společenskými normami, tedy s tím, co je považováno za normální. Ideálním stavem by samozřejmě bylo, kdyby zákony byly v souladu se společenskými normami.

Ještě se vrátím k homosexuálům. Se společenskou nebezpečností homosexuality je to podobné jako u jiných úchylek (deviací). Pokud se homosexuálové chovají tak, že neobtěžují či přímo neohrožují normální populaci (AIDS), je vše v pořádku. To v praxi znamená, že svůj odchylný způsob života ostentativně neprezentují na veřejnosti a nevnucují jí ho.

V současné době jsme svědky opakovaně probíhajícího pokusu o „normalizaci“ homosexuálního chování. Právě v souvislosti se zákonem o registrovaném partnerství homosexuálních párů, který již poněkolikáté projednává poslanecká sněmovna.

Normalizace, jak si možná pamatují ti co zažili 70. léta minulého století, nebyla o tom, že by se obnovoval normální stav společnosti, naopak byla o tom, že se společnosti vnucoval určitý nenormální model chování, samozřejmě s tím, že byl prezentován jako normální.

„Zrovnoprávnění“ homosexuálů je ve skutečnosti ničím neodůvodněné přiřčení nadstandardních práv této skupině. V jeho pozadí stojí, jak ostatně zjevně vyplývá z novinových článků na toto téma, vycházejících poslední dobou až překvapivě často, úsilí o rozbití tradiční rodiny. Ta již údajně v dnešní době ztratila opodstatnění. Já osobně si stěží dokáži představit něco normálnějšího, než je právě rodina.

Paralelně s útokem na rodinu je vedena ofenzíva proti existenci národů. (Existenci národů samozřejmě považuji také za navýsost normální.) V novinách se tak téměř denně můžeme dočíst tvrzení, že tato existence byla příčinou válek. Bohužel se už nedočteme, kterých konkrétně.

Někdy se dokonce dozvíme i o důvodech mnohem reálnějších: že totiž národní státy překážejí expanzi velkých nadnárodních firem. Takže národy se vlastně likvidují kvůli kšeftu. Vskutku hodnotné úmysly. Aby se nám však někdo nepřepočítal.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Nejlepší videa na Revue