V osm hodin večer už mráz notně počmáral okénka aut. Na jednom z nich na malém parkovišti naproti budově Uranu je vyškrábáno jakési číslo. Čitelná je jen desítka. Když se k ní přidá minusové znaménko, odpovídá to údaji na venkovním teploměru, který umocňuje ledový vítr.
Naproti před vchodem do sídla městské policie na nás čekají tři pracovníci Červeného kříže, za chvíli z budovy vychází také trojice strážníků.
Po mé nezbytné cigaretě společně vyrážíme hledat lidi, kteří žijí na ulici a o přežití v mrazu vědí asi nejvíce. Zdravotníci do nočních ulic míří v mrazivých dnech téměř každý den. Bezdomovcům rozdávají deky, popřípadě teplé oblečení, je-li v jejich zásobách.
Také jim mohou nabídnout ošetření. "Jsou to přeci taky lidé," říká Karel Studený, ředitel Oblastního spolku Českého červeného kříže Liberec.
"Nejprve pojedeme pod most na Košické ulici. Tam pár lidí přespává," zní plán první trasy. S kolegou fotografem usedáme do sanitky. Před námi jede hlídka policie.
Pod mostem si zapojil televizi a video
Ve skulině na každé straně mostu skutečně bojuje proti mrazu zachumlaných do bund, spacáků a dek několik postav. "Tady policie, nepotřebujete něco od Červeného kříže?" ptá se jeden ze strážníků Martin Veselý.
Žena a muž na druhé straně mostního pilíře mají i postel. Dostávají deku a slušně poděkují. "Jaké máte číslo nohy?" táže se Studený. Odpovědí je šestka. "Tak my vám zítra přivezeme boty," dodává zdravotník.
"Někdy ani nic po několik dnů od nás nechtějí. Pak ale získají důvěru a o něco si řeknou," upozorňuje další ze zdravotníků Roman Heinz. Bezdomovců se také ptají, zda nemají nějaké zdravotní problémy. "Nejčastěji to bývají kožní nemoci, třeba svrab," doplňuje Studený.
Jede se dál. Do dřevěné nevzhledné boudy kousek od vlakového nádraží. Uvnitř jsou tři muži.
"Nic nechceme, snad jen nějaké peníze, ale ty nám asi nedáte," říká jeden z nich. Strážník Jiří Kolář si pak vzpomíná na jednu historku. Před lety na policii volali lidé, že pod mostem nějaké osoby koukají na televizi.
"Byl to muž, který přišel o bydlení, vzal si však s sebou televizi, kterou na ulici napájel pomocí agregátu. Jednou jsme ho chytli, jak krade v obchodě rozbočku. Když jsme se ho zeptali na co to potřebuje, když je bezdomovec, odpověděl, proto, aby si mohl zapojit video a televizi naráz," vypráví Kolář se smíchem.
Váženého architekta zničil alkohol
Pak však humor končí. Přijíždíme do budovy takzvaného Modrého bodu v areálu zbourané Textilany. V každém patře tu přebývá několik bezdomovců. Tady už patří mezi nezbytné atributy podivných postaviček alkohol, nejčastěji levné krabicové víno.
Je mezi nimi i kdysi velmi vážený muž - inženýr architekt Aleksej Hnilica - dnes bohužel jen troska. "Zkur... systém, tohle ze mě udělal systém," vykřikuje. Deku si ale vezme.
"Na dno ho dostal alkohol. Byl v léčebně, ale přepil i antabus. Když je občas střízlivý, je to velice chytrý pán. Nejhorší na tom je, že má nějaké peníze a již několik měsíců zaplacený pokoj na ubytovně Na Svahu. Jenže tam nesmí přijít napitý a je tam režim. Tak se přes den opije, pak se vyspí na mříži, pod níž fouká teplý vzduch u Dunaje. V pět ráno ho vyženeme a on se jde dospat na ubytovnu. Ztracený případ," říká Kolář.
"Otužilec" spí venku v parku na lavičce
V dalším patře domu hrůzy objevujeme jakéhosi mladíka. Policisté ho neznají, a tak ho legitimují a dávají se do pátrání. Je až ze Svitav. Do Liberce se prý tak nějak dostal. Má postiženou ruku a podle svých slov dostává devět tisíc invalidní důchod.
Také on místo ubytovny či levného podnájmu volí špínu a mráz. "Jsem na to zvyklý, vyrůstal jsem v dětském domově. Ale příští týden půjdu bydlet do baráku. Mně zima není a uklidil jsem si tu," dušuje se mladík ukazující na haldy neidentifikovatelných odpadků.
Objíždíme další a další místa. Desítky lidských osudů, příběhů plných smutku. Jeden z nejsmutnějších se odehrává na Nové Rudě. Kousek za garážemi tu v malé dřevěné chatce přespává několik lidí. Třeba známá liberecká bezdomovecká celebrita Jürgen. Jenže mezi nimi je i třináctiletý kluk se svým otcem. Policisté se obávají podezření ze zanedbání péče.
"Kluk už nebyl od pondělí ve škole, žiji s ním u jeho mámy, ale vždycky máme zkrat v hlavě a jdeme pryč," vysvětluje trochu nepochopitelně jeho otec. Syna a otce si pak přebírá hlídka státní policie.
Jedeme se podívat na sídliště Dobiášova. Cestou v autě si Anna Stahoňová posteskne, že jim v Červeném kříži zoufalé chybí pánské boty, bundy a deky. Lidé je prý často dávají do kontejnerů určených na textil, ale věci z nich údajně putují někam, kde se z nich vyrábí jakési pracovní látky. Prosí nás, zda bychom do novin nedali výzvu.
Lidé mohou přinést oblečení
Slíbil jsem to a tak činím. "Věci nám lidé mohou přinést každý den do Palachovy ulice, a to od devíti do dvanácti hodin a pak od jedné do čtyř odpoledne. V pátek jsme tam jen od devíti do dvanácti," vysvětluje.
Jsme na sídlišti. V jednom z parků vidíme něco, co snad ani není možné. Je něco málo po desáté hodině večer a na lavičce zachumlán do všeho možného leží muž.
"Přespává tu už třetí zimu, jen tak venku. Toho obdivuji," říká další ze strážníků Milan Brandýský. "Nemám žádné peníze ani sociálka mi nic nedá. Kdysi jsem ztratil občanku a někdo si na ni půjčil dva miliony," tvrdí.
Chvíli se v parku zastavujeme. Ptám se Jiřího Koláře na různé osudy bezdomovců. V Liberci jich mají zmapovanou asi šedesátku, bude jich ale o dost více.
"Jsme často první lidé, kteří je kontaktují. Někdo se dostane na ulici a neví, co s tím. Snažíme se jim pomoci, nasměrovat je. Musí mít ale vůli, sami chtít," popisuje.
Někdo se ode dna odrazí. Kolář vzpomíná na jednoho mladíka z Jablonného v Podještědí. Chtěl prý pracovat, policisté mu doporučili, ať se zeptá na technických službách.
"Pak jsme ho potkali ve vestičce, zametal. Mohl si už dovolit ubytovnu. Nakonec si ho všimli z Balonu (obchodní dům - pozn. red.) a dělá tam údržbáře a má tam i svůj pokoj," hovoří o jednom z mála šťastných osudů.
Žena bezdomovci slibuje byt, ale tahá z něj jen peníze
Poslední naší zastávkou je dopravní terminál na Fügnerově ulici. Zde celou noc často prochodí pan Matyáš, muž, jenž tak trochu patří ke koloritu centra Liberce. Jeden z mála bezdomovců, co neutápí svoji životní bolest v pachuti krabičáku. I on dostává důchod, na ubytovnu však nechce.
"Víte ona i mezi bezdomovci je určitá hierarchie, mají určitá teritoria, na ubytovně si třeba dělají naschvály, nechtějí mezi sebou nového," vysvětluje Brandýský.
Matyášovi už několik měsíců jedna žena slibuje byt. Vždycky ale od něj jen vybere peníze a zmizí. "Teď mi vzala šest tisíc, že prý musí udělat nové klíče," posteskne si bezdomovec. Policisté mu slibují, že si se ženou promluví a říkají mu, ať už nikdy nikomu žádné peníze nedává. Jiskra dobroty v jeho očích však mluví jinak.
"Už mi byla strašná zima. Ale bylo mi blbé to říkat před nimi," říká mi pak v teple auta kolega fotograf. A pak, nemáme se přece jen dobře?
