Před půl rokem byl Mark Rutte za evropskou hvězdu – porazil nebezpečného Geerta Wilderse v nizozemských volbách a odvážně se postavil tureckému lídrovi Erdoganovi. Kdeže však jarní sněhy jsou...
Půl roku po jarních parlamentních volbách nemá Nizozemsko novou vládu, dosavadní kabinet Marka Rutteho vládne už od března v demisi. Jestliže se po volbách v roce 2006 v souvislosti s nekonečným sestavováním Topolánkovy vlády o České republice říkalo, že je „největší nevládní organizací na světě“, mohli bychom mít v Nizozemsku zdatnou konkurenci.
Na druhou stranu v Nizozemsku, stejně jako v sousední Belgii, to patří k politické tradici a při vyjednávání o vládě se nikam nespěchá. Ani proto není nutné nasazovat zkušenému rutinérovi Marku Ruttemu, který poprvé usedl do premiérského křesla už před sedmi lety a ze středně velké liberální VVD učinil hlavní sílu nizozemské politiky, psí hlavu.
Protiturecká karta
Jarní orgie ovšem přece jen vypadaly trochu jinak. Evropský hlavní mediální proud učinil z nizozemského březnového hlasování, v němž se původně předpokládalo vítězství protestního hnutí PVV v čele s charizmatickým, ale odsuzovaným provokatérem Geertem Wildersem, zásadní referendum o budoucnosti demokracie. Po prohrách, které hlavní proud zažil v předchozím roce (brexit, Trump), pro něj skutečnost, že Wilders sice posílil, ale zůstal bezpečně s odstupem za centristou Ruttem, byla důvodem k bujarým oslavám.
Co na tom, že šlo o vítězství hlavně symbolické – s Wildersem stejně každý odmítal spolupracovat a i v případě vítězství by ve složitém systému nizozemské participativní demokracie zůstal jistě v opozici, a především, že Rutte zvítězil hlavně díky tomu, že převzal část Wildersovy rétoriky vymezující se proti islámu a přistěhovalcům. Dar z nebes poslal Ruttemu turecký „sultán“ Erdogan v podobě snahy propašovat své ministry na nizozemské území, aby tam agitovali před tureckým referendem – Rutte je neváhal vykázat. Poslal do Turecka pár ostrých, nepříliš diplomaticky formulovaných vzkazů a měl vyhráno.
Roztříštěný systém
Nizozemská politická scéna je historicky roztříštěná. Příznivci tradičních proudů, konzervativci, liberálové, levičáci a dokonce i zelení zde mají dlouhodobě na výběr hned mezi několika stranami, které se porůznu hlásí k jejich světonázoru. Dochází k častému štěpení stran a vzniku nových uskupení, nehledě na specificky zaměřená hnutí typu Strany 50+, která se orientuje na důchodce.
Tradiční síly tamní politiky, křesťanskodemokratická CDA a sociálnědemokratická PvdA, se po posledních otřesech přesunuly mezi středně velké, potažmo malé strany. A ke všemu nemají Nizozemci žádnou klauzuli pro vstup do parlamentu, svého poslance tak může strana získat i s méně než jedním procentem hlasů.
Po půl roce vyjednávání se objevují zárodky třetího Rutteho kabinetu, který by mohl být jmenován králem během října – k liberální VVD a konzervativní CDA se přidá ještě ultrakonzervativní Křesťanská unie (CU), jejíž názory nejsou daleko od Wildersových, a také levicově-liberální D66, dědic protestů 60. let (číslo v názvu strany odkazuje k roku založení), jejíž postoje jsou na odlišném konci spektra.
Tato nesourodá čtyřkoalice bude mít v parlamentu křehkou většinu – 76 ze 150 poslanců. Pokud vůbec dojde k jejímu vzniku, protože se dle očekávání štěpí na programových otázkách typu potratů nebo imigrace. Málokdo jí dává šanci na dlouhé trvání. Mnozí vznikající slepenec přirovnávají k podobně nesourodé čtvrté vládě Jana P. Balkenendeho, která vydržela zhruba polovinu volebního období a po předčasných volbách v roce 2010 vyústila v nástup Rutteho liberálů.
Protestní potenciál
Právě Rutte má nicméně předpoklady situaci zvládnout – vládl jak v menšinovém pravicovém kabinetu s CDA, závislém na parlamentní podpoře Geerta Wilderse, o nějž by si dnes neopřel ani kolo, natož vládu, tak později naopak v koalici s levicovou PvdA. Nyní tedy zkouší další nová spojenectví.
Nakonec je to právě ochota se dohodnout a v případě, že už to nejde, v poklidu vyhlásit nové volby, která z nizozemské politiky dělá jeden z nejstabilnějších systémů v Evropě. Strany sympaticky nechtějí ustupovat ze svých požadavků a postojů, zároveň však tuší, že dohodnout se musí, protože jiné alternativy se fakticky nenabízejí a předčasné volby by přihrály hlasy jejich úhlavnímu nepříteli Wildersovi.
Nakonec i protestní hnutí, blízká krajní pravici, mají na nizozemské politické scéně místo. Geert Wilders není první a ani před patnácti lety zavražděný Pim Fortuyn zdaleka nebyl první – specifické na tamní politice je i to, že v případě potřeby jsou vládnoucí síly schopny vzít taková hnutí do hry – wildersovci jeden čas kabinet podporovali z parlamentních lavic, fortuynovci se ho účastnili. Protestní potenciál tím byl v obou případech poničen a příslušné strany to poškodilo: i Wilders už se z toho poučil.
Nizozemský populista Wilders kritizuje islám i Evropskou unii:
