Něco takového očekávají v koutku duše občané snad všude na světě - ale ne všude dají svou vůli tak jasně najevo i navenek úspěšné vládě. Ztráta velké části voličů levicové Strany práce a prudký vzestup hnutí Pima Fortuyna, které ještě před třemi měsíci nikdo neznal, je tvrdou "odměnou" pro politiky, kteří byli až příliš spokojeni se svými výkony.
Haagský kabinet se mohl až do nedávné doby chlubit vším, co patří k vládním trumfům v každých volbách: zdravými státními financemi, nízkou nezaměstnaností, ekonomickým růstem, investicemi do sociální oblasti.
Bylo to jen pozlátko, na které zabírala zejména cizina. Co je však člověku platný vyrovnaný rozpočet, když umírá proto, že jej lékaři nejsou schopni včas operovat? O kolik bezpečněji se cítí, když čte o zvýšení stavů policie a přitom má pocit, že nevidí žádné policisty v ulicích? A co je mu platné, že nemocnice a školy dostávají nové a nové rozpočtové injekce, když tyto peníze nijak nezlepší služby a jen neplodně mizí v byrokratických sítích.
A ještě s jedním lidé účtovali: se "sorry-kulturou" - s politickým návykem, že za chybu se stačí omluvit nebo nanejvýš ještě zřídit vyšetřovací komisi, ale pak už je vše v pořádku, takže se "jede dál močálem černým kolem bílých skal". Jistě, v Čechách by i taková omluva byla pokrokem. Ale nejsou všechny země jako Česko. Někde už ani omluva nestačí, když po ní nenásleduje viditelná a přesvědčivá snaha politiků o odčinění chyb.
