Ve skutečnosti se stalo něco jiného: Obamova administrativa má jiný názor na obranu USA a obavu z raket nepřátel hodlá řešit jinak než Bush. Bez radaru v České republice. Místo riskantní přítomnosti radaru a raket ve střední Evropě chce mít tato zařízení kdesi na moři a v bezpečnějších končinách, než je Česko. Umísťovat technicky supervyspělé vojenské zařízení do politicky nejisté země je bláznovství.
Zanedlouho tady možná může vládnout zmatená koalice komunistů se socialisty, které vede nevypočitatelný populista, ochotný podtrhnout kdykoliv kohokoliv. Nikdo neví, kam až se vyvinou komplikované vztahy Rusů k jejich bývalé kolonii a kam až politická reprezentace té bývalé kolonie sama nechá věci s Rusy dojít.
Místo amerického radaru se můžeme dočkat souboru písní a tanců ruské armády, který tu vybuduje radar ruský.
Americká vojenská zařízení v České republice nechtěla více než polovina obyvatelstva. Skoro polovina obyvatelstva si přeje vládu socialistů a komunistů. O mnichovanství a zradě nemůže být řeč. Češi zrazují sami sebe, pozoruhodně nepoučení a nepoučitelní dějinami. Předhazovat Obamovi zradu je naivní, před nezameteným vlastním prahem to vypadá hloupě. Odpovídá to ale oblíbenému stereotypu Čechů: že nás kdosi už zas zradil. Ve skutečnosti se zrazujeme sami, ochotně a vždy.
My jsme nemuseli být po roce 1945 ruskou kolonií, kdyby KSČ měla podobnou podporu jako komunisti ve Finsku nebo v Rakousku, to jest bezvýznamnou. Čeští komunisti měli po druhé světové válce podporu ohromnou a využili ji plně, aby Rusům republiku předali.
Je šokující a je to také obrovská hanba české země, že komunisti mají po tom všem, po čtyřiceti letech katastrofálního a krutého panování, voličskou podporu skoro tak silnou jako za první republiky, kdy zločinnost komunistického systému nebyla ještě tak obecně známa a lži komunistů nebyly ještě prokouknuty. Dnes prokouknuty jsou, a nevadí to.
Na rozdíl od Poláků a Maďarů se Češi nikdy nepokusili komunistické panství svrhnout. Ve svém slavném roce 1968 se pokusili socialismus zlepšit, ne odstranit. Na této iluzi si trvají dodnes.
Americké zbraně tu nechtějí, protože jsou americké a protože by byly viditelnou překážkou příští neosocializace země a opětovné rusifikace země.
České obyvatelstvo málo dává najevo, že si cení svobody a nezávislosti. Dokonce i ti, kdo chtějí blízké vztahy se Spojenými státy, říkají na omluvu: Američani nám za to dají to a to..., aby odpůrce USA uchlácholili či zkorumpovali. I to je nakonec jisté lokajství a nemístná mazanost: oni ochrání naši svobodu a ještě nám za to něco dají.
Ochranou demokratických států před totalitními systémy a terorismem extremistů se USA zabývají od dob druhé světové války. Západní Evropa zůstala svobodná díky americké armádě. Odměnou je většinou kritika, politické útoky, bouře v ulicích.
Česká republika se od USA odvrací bez pouličních kraválů, zato podstatně. Boj proti radaru v Brdech byl boj vnitropolitický, jak říkával Klement Gottwald, boj o charakter státu. Ve skutečnosti šlo o technický obranný systém, jímž se měli zabývat vojenští odborníci. Byl to systém účinný a užitečný pro obranu před balistickými raketami extremistických režimů? Nebo ne? Ale vojenská rozumnost nikoho nezajímala. Národní fronta komunistů a socialistů z radaru udělala velké politické téma.
Je těžké si představit, jak na přátelskou návštěvu a inspekci amerického radaru v Brdech přijede z Prahy místopředseda vlády a ministr národní obrany a udavač Vojta Filip, předseda KSČM. Povážlivá je v této roli už i figura například Zaorálka.
Tak tedy: nikdo Čechy nezradil. Vše, co se jim děje a stane, si dělají sami. Je to svobodný národ ve svobodné zemi, jak se v ní zařídí, taková to bude zem. Tuto nabídku dostává v dějinách malá země zřídka. Teď ji Česká republika má a je na nejlepší cestě ji zas promarnit.
