"Milovníci historických kol se dělí do dvou skupin. Jedni vyznávají lásku jízdě, druzí lásku ke strojům. Já patřím k těm druhým, a tak jsem nevyjel jako ostatní v pět ráno a také se nikam neženu. Vyjedu ještě k Mohyle míru a pak si v klidu prohlédnu stroje ostatních," říká muž s pečlivě upraveným plnovousem a knírem nakrouceným do vrchu. Na svém kole, které je originálem z Anglie z roku 1886, jezdí ve stylových a zároveň praktických pumpkách a šedivém tričku. V chladnějším počasí si obléká ještě černou mikinu. "Je dobré nemít plandavé kalhoty, ty se mohou dostat do drátů," dodal.
Bez jízdy na kole, v jehož sedle je člověk stejně vysoko jako v sedle koně, si Králík už pomalu ani nedokáže představit svůj život. "Rozdíl spočívá hlavně v rozhledu. Dá se to srovnat s rozhledem řidiče osobního vozu a autobusu. Na kole nemusím být ohnutý, mám lepší výhled, děti na nás mávají, většina řidičů je ohleduplná," pochvaluje si. Na rozdíl od cyklistů na klasických bicyklech jej nikdy nebolí záda, za krkem a nedívá se celou cestu na přední plášť.
Za tento luxus a pohodlí v sedle se však platí. Například mnohem tvrdšími pády. Ty se dají srovnat s pádem z parapetu v prvním patře, kdy se na člověka ještě zřítí pětadvacet kilo železa. Tolik totiž vysoká kola, která byla poprvé vyrobena v roce 1870 v Anglii, váží. Nejhorším úsekem pro jezdce na vysokém kole je prudký kopec dolů. "Brzda je na přední kolo. Nemůže moc brzdit, protože to by člověk padat na obličej dopředu, takže jen prokluzuje. Člověk se musí vzpírat v pedálech a modlit se, aby se to nerozjelo nebo aby na konci byl protikopec a ne zatáčka," říká s úsměvem.
Problémem na vysokém kole je také odpočinout si během jízdy. To jde jen z kopce, kdy si cyklista dá nohy na řidítka. Nastupování vypadá složité, ale ve skutečnosti tomu tak není. Na menším zadním kolečku je totiž stupačka, na ni se stoupne levou špičkou nohy. Pravou se jezdec odrazí od země a vyšvihne se do sedla. "Rozhodně nejezdím kvůli sportu a také nijak zvlášť netrénuji. Jezdím spíš pro radost, je mi příjemná představa, že mám pod zadkem sedlo, na němž někdo jezdil už přes sto lety," loučí se pomalu nadšenec a vydává se dál na trasu k Mohyle míru. Kromě něj stejnou trasu v sobotu vyrazilo víc než dvě stě účastníků jednadvacátého ročníku mistrovství světa historických velocipedistů. Do Brna a okolí Slavkova se sjeli ze tří kontinentů - Ameriky, Evropy a Austrálie.
