Stejně jako jiní lidé osm až čtrnáct hodin denně věnují rozvoji své firmy, výrobě nějaké věci či duševní činnosti, tak by oni měli přemýšlet o budoucnosti země.
Kdo jiný by měl předvídat a patřičně dávat najevo, jak se budeme mít za deset, dvacet, padesát let? Kdy jindy než teď, kdy vláda kvůli povolební plichtě nepřináší smršť zákonů, by se mohli poslanci věnovat dlouhodobějším vizím?
Jak rád bych se dozvěděl, kdy a jak se země začne vyhrabávat z ukrutného zadlužení. Jak moc by mne zajímalo, zda dnešní čtyřicátníci budou ve stáří živořit, protože dnešní nic netvořící politici vše rozdají v zájmu svého dalšího zvolení. Kolik dvacetiletých lidí, kteří odjíždějí za prací do ciziny, by se rádo dovtípilo, jestli má vůbec smysl svůj další život orientovat na Českou republiku.
Ale je toho daleko více, co by mohla a měla tato elita národa zvěstovat. Měli by to být lidé chytří, zcestovalí, kteří vědí, kam se hýbá svět.
Uznejte sami - zkuste si vzpomenout, kdy vás někdo z dvou set dam a pánů poslanců oslovil nějakou myšlenkou tak, abyste se zaradovali a řekli si: tak to je frajer, to je fajn, že takový chytrý člověk tam nahoře sedí? A nemusíte s poslancem souhlasit. Už jen fakt, že vyslovuje myšlenky, byť vidíte věci jinak, by byl povzbudivý.
Problém je v tom, že si nevolíme své zástupce, jak jsme mylně přesvědčováni. Volíme přisluhovače té které strany, osoby, které nemusí mít myšlenky, ale hlavně musí být poslušné stranické disciplíně. Strany nepotřebují, aby v Poslanecké sněmovně zasedli myslitelé. Ony tam potřebují loajální zvedače rukou. Právě dnešní dny to báječně ukazují. Přemýšlivý poslanec by se přece mohl stát přeběhlíkem.
Otázkou je, jaký mohou mít takovíto poslanci důvod změnit současný stav? Kdo z nich má jisté, že po nových volbách bude dál užívat minimálně těch více než sto tisíc, což je se všemi náhradami nový minimální příjem poslance? Čím déle krize trvá, tím lépe pro jejich kapsy.
Ostatně pravidelný rituál zvyšování si platů a skrytých požitků je samostatnou kapitolou. I to je jeden z důvodů, proč se společnost dělí na dvě skupiny. MY a ONI si tak málo rozumíme. Nádherný čerstvý příklad: senátor Jaroslav Kubera hájí stotisícový příjem členů Sněmovny tím, že průměrný manažer firmy o pětadvaceti lidech bere třikrát nebo čtyřikrát tolik. Pane senátore, žijete zřejmě v nějaké jiné zemi.
I když, na druhou stranu, abych byl fér: aspoň jste vyslovil myšlenku. I za to vám patří dík.
