Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

NÁZOR: Česká pohádka o Wintonovi aneb holokaust s happy endem

  19:24aktualizováno  19:24
Desetitisíce českých Židů za války skončily v plynových komorách, další desetitisíce zahynuly v Terezíně. Téma holokaustu se však u nás zúžilo jen na postavu Nicholase Wintona. Mýtus, který jsme kolem něj vytvořili, nám dává zapomenout na ošklivé otázky ohledně role Čechů v genocidě Židů, píší historici Anna Hájková a Martin Šmok.

Ilustrace k antisemitské brožuře „Co víte o Židech“, jejíž vydání navázalo na cyklus protižidovských přednášek Českého rozhlasu- | foto: archiv Martina Šmoka

Nicholas Winton 28. října na Pražském hradě obdržel od Miloše Zemana Řád bílého lva za to, že před 75 lety pomohl zachránit stovky dětí. Jejich rodiče, pokud zůstali v protektorátu, byli o tři roky později deportováni do terezínského ghetta a odtud na Východ, protože byli rasistickými zákony označeni za Židy. Jen mizivé procento z nich se opětovně setkalo se svými dětmi.

Winton si ocenění pochopitelně zasluhuje, není však sám. Rozhodně to totiž nebyl jen on, kdo organizoval transporty dětí do Británie. Winton odjel z Československa v lednu 1939, dva měsíce před vpádem německých vojsk. Při přípravě jeho záchranné operace mu pomáhalo mnoho lidí, jejichž jména dnes prakticky nikdo nezná.

Patřili mezi ně například Doreen Warrinerová a Trevor Chadwick, dále Bill Barazetti, Beatrice Wellingtonová a Josephine Pikeová a řada dalších spolupracovnic a spolupracovníků. Vypravení dětských vlaků by nebylo možné bez vytrvalé práce britských lidskoprávních aktivistů, kteří se z valné většiny hlásili k levici.

Chadwick a Warrinerová zemřeli v 70. letech a přestože jejich jména česká média vůbec nezaznamenala, byli to právě oni, kdo byli motorem celé záchranné akce. Je smutnou ironií, že dokonce i o dívce, kterou Chadwick ubytoval u své vlastní matky a podporoval, se dodnes píše jako o „Wintonově dítěti“.

Na skutečné genocidě nic dojemného není

Mýtus o Wintonovi jako osamělém hrdinovi se zrodil ve filmech Mateje Mináče, který tím chtěl příběh záchranné akce udělat pro české publikum stravitelnějším. Z Wintona tak však učinil něco, čím nikdy nebyl. Sám Winton se o žádné zásluhy nehlásil a děti, které pomáhal zachránit, upozorňují na to, že uznání by se měli dočkat všichni, kteří se na organizaci dětských transportů podíleli.

Přikrašlování a zjednodušování příběhu zachráněných dětí vede k tomu, že česká veřejnost vnímá holokaust jako příběh s happy endem. Příběh o skromném, vznešeném zachránci a stovkách roztomilých dětí. To ovšem odvádí náš pohled od skutečné genocidy, od tragédie více než sedmdesáti tisíc československých občanů, kteří byli podle rasových zákonů „neárijci“.

Tito lidé, kteří byli často staří a nemocní a žádná země by je nikdy nepřijala, byli odvedeni jako dobytek na smrt. Celé rodiny, které byly vyvražděny a po kterých nezůstal žádný hrob. Na tom, jak tito lidé umírali, není nic povznášejícího ani dojemného: vyhladovělí ve špíně Terezína, zplynovaní v Treblince a Osvětimi, sedření k smrti v Kauferingu.

Otázky, na které musíme hledat odpovědi

Proč si tedy tak libujeme v dojemných příbězích, jako je legenda, která vznikla kolem Nicholase Wintona? Dávají nám totiž zapomenout na nepříjemné otázky, včetně zkoumání role “árijských” Čechů v době holokaustu.

Kam se poděli čeští denuncianti, kteří Židům tři poslední roky před deportacemi ztrpčovali život tak, že si mnozí z nich při příjezdu do Terezína vlastně oddechli? Co se stalo s českými strážníky v Terezíně, kteří za občasné propašování dopisů požadovali přemrštěné částky a ještě se kvůli tomu považovali za šlechetné duše? A co české ženy a čeští muži ve smíšených manželstvích, kteří ochotně souhlasili s rozvodem (a někdy k němu své židovské partnery tlačili), aby si zachránili majetek, místa a společenské pozice?

Na tyto otázky jednoduché odpovědi neexistují, klást si je však musíme. Vykreslit Wintona jako osamělého hrdinu je daleko snadnější než ukázat příběh záchrany československých dětí jako příklad společného úsilí, k němuž může přispět i bezejmenný jedinec. Příklad toho, jak se běžní lidé sjednotí k odporu proti totalitárnímu režimu a zapíšou se tak do historie.

Upírat pozornost na ušlechtilého sira Wintona a jeho děti je však příliš snadný způsob, jak se vypořádat s historií holokaustu českých Židů..

O autorech: Anna Hájková je profesorka dějin na University of Warwick, dlouhodobě se zabývá Terezínem. Martin Šmok je poradce USC Shoah Foundation pro vzdělávací programy.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.