Pozornost světa téměř zcela pohlcují jiné, bezprostřednější krize, což vlády i občany odvádí od energetických problémů, které jsou stále před námi. Ve Spojených státech se na federální úrovni žádná energetická debata už dlouho nevede; Evropská unie se nachází v centru finančního hurikánu a rozvíjející se země si chtějí udržet rychlý hospodářský růst, aby pozvedly miliony lidí z chudoby. Příští jednání Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách (UNFCCC), které se uskuteční koncem listopadu v jihoafrickém Durbanu, zůstává v tomto kontextu zcela bez povšimnutí.
Nedostává se základních informací
Energie však má pro lidstvo zásadní význam, a to nejen kvůli potenciálně negativním externalitám, nýbrž i kvůli hospodářskému významu: západní země utrácejí za energii osm až deset procent svého HDP a rozvojové země vynakládají na energii dvakrát nebo i třikrát více. Z toho důvodu potřebujeme systém, který bude energii řídit.
Neregulovaný trh s energií nepředstavuje - zejména kvůli svým ekologicky negativním externalitám - užitečný mechanismus řízení, neboť nedokáže internalizovat ekologické náklady. Podle jednoho výpočtu by nejvíce znečišťující zdroje energie musely platit sedmdesátiprocentní daň, aby vyvážily své externality.
Symbolické otočení kohoutu plynovodu Nord Stream společnými silami provedli francouzský premiér Francois Fillon, ředitel německé energetické společnosti E.on Johannes Teyssen, německá kancléřka Angela Merkelová, nizozemský premiér Mark Rutte, ruský prezident Dmitrij Medveděv, šéf Gazpromu Alexej Miller a eurokomisař pro energie Guenther Oettinger.
Značný nedostatek informací v této oblasti je dalším důvodem, proč volný trh nefunguje. V mnoha případech, například u ložiska zemního plynu, se informace z technických důvodů obtížně získávají. Vlády navíc pokládají přírodní zdroje za strategické a nezveřejňují o nich informace. A konečně platí, že v energetické oblasti je obvykle třeba počítat s dlouhými časovými rámci: staletími v případě ekologických dopadů nebo desetiletími v případě návratnosti investic. Energetiku proto musí řídit systém vzájemné spolupráce a regulace.
Bytostná potřeba spolupráce
Samozřejmě to bude složité. Řízení energetických záležitostí si žádá klást současně důraz na technické, politické a ekonomické dimenze. K průzkumu a výrobě energie je zapotřebí mnoha různých disciplín a technologií – eolické (větrné), fotovoltaické, jaderné, uhelné atd. Něco podobného existuje i v politické sféře, kde jsou průmyslové a ekonomické sektory sice organizované, ovšem rozdělené. A další potíž představuje potřeba mezinárodní koordinace.
Na energetickém sektoru je dobře vidět nedostatečnost našich multilaterálních institucí. Energetická politika má národní charakter, avšak externality tohoto oboru jsou globální. Únik radioaktivity, prasknutí podmořského ropného vrtu a především emise CO² neohrožují výhradně jednu zemi. Přínosy energie se naopak omezují na konkrétní činitele, ať už to jsou spotřebitelé, producenti nebo prodejci. Tato nerovnováha zjevně podněcuje nezodpovědné sólisty: oni inkasují, zatímco my ostatní platíme.
Globální řízení je nezbytné i proto, že energetická nabídka a poptávka není po celém světě spojitá. Jen málo zemí má neutrální energetickou bilanci. Ropa, coby hlavní energetický zdroj na světě, je v tomto ohledu příznačná. Blízký východ jí má komerční přebytek 266 procent, zatímco USA vykazují schodek 65 procent. Tato zeměpisná nerovnováha vyžaduje spořádaný systém obchodu, jasných regulací a dobře strukturovaného globálního trhu. Dnes však existuje bezpočet neprůhledných bilaterálních dohod a vedle sebe stojí velmi odlišné ekologické požadavky a protichůdné dotace.
graf: Ceny ropy Brent od září 2010 do února 2011
Signatáři, nesignatáři; zájem nezájem
V důsledku toho jsou naše globální energetické instituce žalostně nedostatečné. Mezinárodní energetická agentura přijímá pouze členy OECD, takže Čína coby největší světový spotřebitel energie zůstává stranou. Mezivládní Energetickou chartu, která zavazuje signatářské země uplatňovat nestranná tržní pravidla na energetické výrobky a služby, zase nepodepsaly USA jakožto druhý největší světový spotřebitel energie, přičemž Rusko coby největší světový producent ropy ji dosud neratifikovalo. Dohody Světové obchodní organizace se energetiky dotýkají jen okrajově, protože energie se pokládá za vyčerpatelný přírodní zdroj, a v mnoha případech je proto z pravidel vyňata.
Ropa v řece Yellowstone (2. července 2011)
Nezápadní země – mezi něž patří velcí spotřebitelé jako Čína a Indie i největší producenti (státy Perského zálivu a Rusko) – navíc institucionálnímu systému vytvořenému převážně Západem nedůvěřují. Rozvíjející se země právem namítají, že za dnešní problém klimatických změn je zodpovědný právě Západ. Od dob průmyslové revoluce až do velmi nedávné doby neobsahoval rozvoj Západu žádná ekologická omezení a rozvíjející se země jsou přesvědčeny, že ony by neměly nést náklady na změnu tohoto stavu. Producentské státy se zase zdráhají vzdát se jedné z mála mocenských základen, jimiž disponují.
Loni oba bloky elektrárny Temelín dohromady vyrobily 13,8 miliard kWh elektrické energie. To by na 13 let stačilo pokrývat spotřebu pražských domácností.
Aby nás to nezaskočilo
Řešení musí zahrnovat vznik nové instituce. Pro začátek by možná nebylo špatné, kdyby největší světoví znečišťovatelé jednali o energii prostřednictvím skupiny G-20 nebo podobného orgánu. Později by se dala jednání otevřít všem státům – například je přesunout pod křídla UNFCCC.
Ohnisko jednání musí být rozsáhlé a jejich výsledkem musí být limity emisí a finanční i technická podpora takovým zdrojům energie, které méně škodí životnímu prostředí. Samotné omezení emisí by zatížilo nepřiměřenými náklady země vyvážející ropu a spotřebitele v rozvíjejících se státech, kde jsou technologie méně vyspělé.
Javier Solana (1. října 2009)
Na jednání UNFCCC v Durbanu se všechny země – rozvinuté i rozvíjející se, disponující i nedisponující přírodními zdroji – musí společně zasadit o to, aby nás ve chvíli, kdy se konečně podaří vyřešit jiné krize sužující v současné době svět, náhle nepřekvapila největší krize ze všech.
Javier Solana, bývalý vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční a společnou bezpečnostní politiku a bývalý generální tajemník NATO, je vysoce postaveným členem Brookingsova institutu a prezidentem centra ESADEgeo. Ángel Saz-Carranza je koordinátorem ESADEgeo.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
