V Kodani se rozhodlo, že když vše dobře dopadne, tak v budoucnu mezi zeměmi bývalého Československa opět nebudou hranice, budou mít společnou měnu, a dokonce možná i společného prezidenta. Budou to dva samostatné státy.
Neželme proto rozpadu před deseti lety. Nebyl sice bezbolestný, nebyl jednoduchý, neprovázelo jej referendum, jak by se slušelo, ale že se Češi a Slováci rozhodli jít každý svou cestou, byl proces zcela přirozený.
Nemusíme si nic namlouvat, kdyby se Československo nerozpadlo koncem roku 1992, zřejmě by se rozpadlo později. Kdyby je nerozdělili Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem, zřejmě by to udělal někdo jiný. A kdyby přežilo, tak se o vzájemných problémech a sporech jedná dodnes.
Jedno základní nepochopení totiž mezi oběma národy přetrvalo po celou existenci společného státu. Většina Čechů nikdy nepochopila, proč by vlastně Slováci měli mít svůj vlastní stát (vždyť jsme jim tolik dali!).
Mnoho Slováků tomuto postoji nikdy nerozumělo (vždyť nám zase tolik nedali!), a když po listopadu 1989 zalila Československo vlna svobody, bylo brzy jasné, že společný stát dlouho nevydrží.
Staromilci hořekují, že malí Češi už dnes jenom těžko rozumějí slovenštině. Ale horší je, že většina dětí neumí anglicky či německy, než že jim unikají mnohá slovenská slova.
A že se v českých městech (na rozdíl od slovenských) neprodávají noviny našeho souseda? Kdyby byla po nich větší poptávka, jistě by si cestu na stánky našly.
Všechny průzkumy i osobní zkušenosti však stále hovoří o tom, že Češi a Slováci mají ze všech národů k sobě nejblíž. Funguje to tak zcela přirozeně i bez společného státu. Je to logické a vzhledem ke společné minulosti je to tak i dobře.
K tomu všemu nepotřebujeme Československo, stačí dobrá vůle, nadhled a tolerance. Proto rozpadu, přestože mnoho lidí tehdy zabolelo srdce, nelitujme.
