Již v domě svých umělecky založených rodičů v podtatranském letovisku Zakopane měl malý Stas soukromé učitele; osobně a zčásti již v dětství poznal téměř všechny kulturně tvůrčí osobnosti Polska. A s nejnovějším uměním se na svých rozsáhlých cestách po Evropě mohl seznamovat již od svých 19 let. Proti vůli svého ještě nekonformějšího otce, slavného malíře a publicisty Stanisława Witkiewicze jeho syn jistý čas po roce 1904 studoval na Akademii výtvarných umění v Krakově. Postup k "deformovanému" (tehdy Gauguinovi, van Goghovi, Picassovi a italským futuristům) a posléze abstraktnímu umění přičítal větší rozervanosti a vyšší míře reflexe moderních lidí. Svým současníkům doporučoval, aby před odsudky umělecké osobnosti a jejich techniky a kompozice sami pečlivě nastudovali.
Lepší je být mrtvý než neoriginální
Se svým přítelem a slavným etnografem Bronisławem Malinowskim cestují v roce 1914 na tehdejší Cejlon a do Austrálie, kde je zastihne válka. Witkacy pak jako důstojník ruské carské armády sleduje jak tamní umělecké výboje, tak i rozklad starého režimu a nové primitivní způsoby bolševiků.
Olejem maloval krajiny i své vidiny jen asi do poloviny 20. let. Pak tvořil jen stovky portrétů výlučně uhlem a pastely. Ty byly hlavním zdrojem jeho obživy. Jako renomovaný portrétista vypracoval příručku, jejímiž instrukcemi se jeho zákazníci museli řídit. I provozní dobu své "Firmy portretowe" ostentativně dodržoval. Rozlišoval několik typů portrétů dle přání zákazníků a za jeden si účtoval 100-350 złotych. Doplňoval je rekvizitami, o nichž věřil, že charakterizují zpodobňované osobnosti. Tak například hlavy některých dam stály na slepičích nohou a kolem hlavy myslitele Gawlińského se vznášely planety a mlhoviny.
Filosofií se Witkiewicz zabýval se zaujetím, ale spíš amatérsky. Programově odmítal ontologické modely, vycházející z příliš úzké poznávací základny a snažil se tuto základnu rozšířit, aby pak prý nemusel další předpoklady přijímat zadními vrátky. S tímto předsevzetím příliš neladí jeho usilovné "vyvozování" desítek pojmů z pouhého pojmu jsoucna [ISTNIENIE]. Obratem byl kritizován i za neplatnou dedukci i za nelegitimní překračování hranice z oblasti pojmů do mimopojmové skutečnosti (fregovsky řečeno nerozlišování smyslu a významu) již svými polskými současníky, kteří mu právem vytýkali nedovzdělanost v logice.
Vlastní mnohostranné zájmy a odmítání metodologie jen jedné disciplíny však Witkacymu přece jen umožnily mimo exaktních poznatků z více oborů zaostřit pozornost i na problémy i tajemství života lépe než leckdy rozsáhlejší, leč jednostrannější zkoumání jeho vrstevníků. Adresněji a zasvěceněji než jím kritizovaní Husserl, Mach, Avenarius, Carnap, Russell, Kotarbiński, polští logikové tzv. Lvovsko-varšavské školy a dokonce i mladý Wittgenstein poukazuje na široké spektrum otázek a problémů, které se nedají bezezbytku zodpovědět, vyřešit. Metafyzika má zkoumat základní strukturu bytí [BYTU] i jednotlivých jsoucen [Istnień Poszczególnych], tedy hlavně našich jednotlivých já. A jejich jednotu a stálost v proměnlivosti, lidskou individualitu, vztah jednotlivce k ostatním, jeho místo v nekonečnu, kauzalitu vlastní existence, cestu vrstvami lidské duše a její konkrétní osud. Pak si ale nevystačí s vědecky exaktními metodami. Těmto mystériím se člověk přiblíží jen skrze fundamentální, tzv. metafyzickou zkušenost. A to ještě jen v nevšedních okamžicích.
Mechanistický a materialistický pohled na svět, založený Démokritem a rozvíjený hlavně fyziky Vídeňského kruhu, prý přehlíží poznávajícího a též toužícího, přemítajícího, radujícího se a smějícího se jednotlivce. Witkiewicz se oproti tomu dovolává Leibnizovy věty o totožnosti. Jakékoli jsoucno není dle věty tohoto logika totožné s ničím jiným než se sebou samým - tedy každé místo, každá chvíle a situace a hlavně každá lidská bytost je jedinečná a svébytná. Witkiewicz rád jedinečnost i mnohorozměrnost své osobnosti sobě i jiným neustále připomínal. Šlo mu to snadno, neboť k sobě přitahoval nejrůznější lidi: muže, ženy, ale i zvířata, hlavně psy a kočky, jako magnet a býval u stolu vždy vůdčím duchem a středem pozornosti. Vedl si a neustále aktualizoval pořadník svých přátel. V onom dlouhém seznamu měnil jejich místa podle toho, kdo jej zrovna potěšil nebo zklamal, a aktuální verze občas publikoval v novinách. Rád také při seznamování vydával sebe, ale i své přátele za někoho jiného a pobaveně se pak podílel na nečekaných vyústěních nainscenovaných zápletek. Jedinou věcí horší než smrt byla Witkacymu leda ztráta originality.
Skromné cíle filosofické
Metafyzické pocity a neklid jednotlivce překračují obvyklé a běžné životní pocity (radost, hněv, láska) a jsou společným základem a zřídlem náboženství, filosofie a umění, která je zároveň artikulují.
Náboženství chápe Witkiewicz jako konstrukci, užívající citově provázené symboly. V jeho očích je neoddělitelně spojeno s organizovaným kultem a s čím dál více zautomatizovanými obřady, které již téměř zcela vytlačily metafyzické momenty. Náboženství však může v některých případech vyjít vstříc metafyzickému neklidu lépe než filosofie, pokud se ovšem jeho dogmatika nebude plést do oblastí, v nichž je kompetentní kritické zkoumání filosofie a dalších disciplín.
Filosofie je naopak konstrukcí pojmů konečných: ty sice nemusejí být tak bezprostředně prožívány, ale jejich soustava se může rozvíjet. Pokud se jednotlivec přemůže a trpělivě se bude učit pracovat zprvu se stávajícím filosofickým inventářem, pak se po mnoha kotrmelcích, skocích do neznáma a poučeních se z vlastních chyb může naučit samostatné práci, ba dokonce se dopracovat se k pojmům vlastním. Polskému filosofovi lidské existence zde přitom šlo - a to kupodivu v docela analytickém duchu - o poměrně skromné cíle: o lepší argumentaci a alespoň hrubému vymezení metafyzického tajemství, uvnitř jehož rámce nejen věda, ale ani filosofie nejsou kompetentní.
Vlastní individualitu prý člověk může nejplněji projevovat v oblasti umění, i když i zde Witkiewicz zásadně odmítá bezprostřední vyjadřování. Po válce se podílí na založení prvního polského uměleckého avantgardního směru - tzv. formismu. Byl reakci na předchozí směry, které chtěly sdělit co nejvíc informací. Dobrý obraz - nezáleží na tom, zda realistický, "deformovaný" či abstraktní, stejně tak jako i jiné umělecké dílo - je takové, které v aspoň jednom člověku probudí metafyzický pocit skrze svou čistou formu. Umělecká čistá forma není prostředkem k vyjádření jednodušší teze či pocitu ani nemá být zaměřena k bezprostřednímu užitku. Je pouze jistou konstrukcí z libovolných prvků, které uvádí do jednoty, celku. Teprve až skrze zkoumání závislosti, zákonitosti, poměrů a vztahů mezi vnitřními prvky díla dospíváme k jeho zakotvení v životě tvůrce.
Nestarat se o realitu
Dva polští umělci se vydali navštívit Witkacyho, aby se od samého mistra dozvěděli o jeho teorii čisté formy. Ten neustále přecházel mezi svými křiklavými obrazy a opakovaně jim vykřikoval dvě svá oblíbená úsloví: francouzsky "Po nás potopa!" a rusky "Proslaví mě můj heroismus, pokud ne mé hemoroidy!" Návštěvníci museli odejít s nepořízenou a Witkacy se opět morbidně nasmál.
Čistá forma, o kterou Witkacymu šlo především, po umělci nevyžaduje, aby svůj směr kdekomu vysvětloval. Jeho formismus na jedné straně a na rozdíl od mnoha dalších uměleckých směrů neobsahoval ani nepředepisoval pevná a jen pro něj charakteristická pravidla či techniky. Witkacy ani nechtěl programově navodit umělce do jistých specifických duševních stavů, vhodných k tvorbě, i když vliv některých drog na uměleckou tvorbu občas sám na sobě zkoumal a vedle běžných látek a kokainu si již ve 30. letech potrpěl na peyotl. Mimo ono jednoduché vymezení formismu však další zavedená pravidla Witkacy ignoroval a otevíral tak cestu nejednomu uměleckému žánru mimo jeho samozřejmé a do té doby nezpochybňované hranice. Již před před rokem 1914 má neblahé předtuchy a začíná malovat fantazmagorické obludy spíše ve stylu Guernicy a dalších až o čtvrtstoletí pozdějších Picassových a Miróových obrazů.
V divadle byl Witkiewicz, dnes považovaný za jednoho ze zakladatelů absurdního divadla, snad ještě radikálnější: umělec měl právo nedbat na vnitřní souvislosti děje a deformovat běžnou podobu života i jednání postav. Vůbec nějaký smysl a souvislost se životem a psychologií měl mít jen celek hry. Z více než třicítky Witkacyho her byla inscenována za jeho života jen menší část a to často jen jednorázově, amatérsky anebo s nemnoha reprízami. Již první kus, drama Nádor z mozků, uvedené na prkna slavného Slowackého divadla v Krakově 31.6.1921, vzbudil bouřlivé reakce. O pět let později sami herci varšavského divadla Teatr Mały odmítli v této hře hrát.
S Witkacyho filosofií to bylo ještě horší: z 650 výtisků jeho "hlavního" filosofického díla Pojmy a tvrzení implikované pojmem jsoucna, vydaného v roce 1931, se v oné době prodalo pouhých 20 exemplářů.
Pád železné opony
I když Witkacy kvitoval úsilí i jisté pokroky lidstva na cestě k uskutečňování dobra, spravedlnosti a štěstí, nevyplývá z nich celkové zlepšování společnosti. Zatímco pro některé dřívější společnosti ještě tehdejší stupeň zvyšování míry kontaktů mezi lidmi - "zespolečenštění" [uspołecznienie], působilo blahodárně a napomáhalo rozvoji metafyzických pocitů a tajemství, který se projevoval se ve skvělé filosofické a umělecké tvorbě. Následující "rozvoj" si však dále vynucuje další a tak razantní nárůst zespolečenštění, že za určitým bodem je jeho prospěšná míra překročena a dalším zestejňováním, mechanizací hospodářství, ale i mezilidských kontaktů a zbavováním lidi volného času a prostoru bude ono metafyzično lidem ze života vytlačovat. Metafyzické zkušenosti jsou přitom nezbytnou podmínkou nejen kulturní úrovně, ale dle Witkacyho i hodnotného života kdekoli.
Příznakem soudobého úpadku kultury je mu i bídné postavení moderních umělců. Zatímco ve starém Řecku se prý umělci a myslitelé, zabývající se metafyzickými tajemstvími, těšili všeobecné vážnosti a srozumění se svým publikem, moderní lidé jsou přepracovaní, nemají na vlastní kultivaci čas a podmínky a metafyzično je neoslovuje. To se dá nalézt leda tak na okraji společnosti mezi všelijak živořícími a protloukajícími se avantgardními umělci.
dokumentWitkiewiczova díla - literární, malířská, divadelní - a použitou literaturu najdete zde. |
Osoby s metafyzickými sklony mají ve Witkiewiczově podání na hony daleko ke spořádanému životu a namísto vzájemné spolupráce a účinné obrany zbytků svobody předvádějí různé excesy. Ve zpočátku až roztomile dekadentním románu Neukojenost, zfilmovaném v roce 2003, chce zprvu bystrý mladík Genezip změnit svět. Nechá se svést postarší démonickou kněžnou, diskutuje s avantgardním hudebníkem i židovským logikem. Běh událostí jej však strhává a děj čím dál víc opouští schémata tradičního bildungsromanu či portrétu umělce jinošských let. Obránci před invazí z východní Asie selhávají také díky ohlupujícím pilulkám záhadného Murti Binga. Některé dříve chudé, ale svobodné kulturní osobnosti se dají do služeb Číňanům. Též pod dozorem nového Ministerstva mechanizace kultury.
Na konci Witkacyho poslední hry Ševci, dokončené již v roce 1934, se po hospodářské krizi, bídě, historických zmatcích a násilných převratech nakonec dostanou k totální moci soudruzi Abramovský a X. A hra 12 let před Churchillovým projevem ve Fultonu končí náhlým pádem železné opony na jeviště.
Monadisté všech zemí, spojte se!
Řád života je Witkiewiczovi záležitostí spíše biologie než fyziky. Pod monádami si představoval hlavně živé bytosti, které na rozdíl od Leibnizových monád na jedné straně nemají svrchu předurčený pohyb, zato mají "okna" - dokážou se vzájemně vnímat a ovlivňovat. Nedokážou pouze ostatní monády k něčemu donutit. Z novověkých filosofů Witkacy choval v nejhlubší úctě astronoma a též monadistu Giordana Bruna, dopadeného vposledku inkvizicí a upáleného v Římě roku 1600. Tváří v tvář nastupujícímu zestejňování pozměňuje Witkiewicz komunistické heslo a volá do světa: Monadisté všech zemí, spojte se!
Život má cíl sám v sobě, pojmy nedokážou vyčerpat jemu náležící tajemství. Vytyčujeme-li hranice oněch tajemství, nahlížíme svět v jeho kráse. Každá chvíle života pak získává nekonečnou hodnotu. Smrt je prý nezbytným zákonem života a ne něčím, kvůli čemu by měl člověk uchylovat k jakémukoli fetiši, slibujícímu život věčný. Vyměřeného času svobody využíval polský bohatýr do krajnosti. Byl pilný, pracoval soustavně a ukázněně, ale ve volných chvílích rád dával různé lidi dohromady, pomáhal začínajícím umělcům a dokázal spontánně bavit široké obecenstvo. Lidé mu po barech rádi uvolňovali klavír i sál k jeho strhujícím sólovým hudebním a tanečním výstupům.
V roce 1939 se Witkiewicz hlásil do služby v Polské armádě, ale již nebyl odveden. Po invazi Německa do západní části Polska uprchl na východ, ale hned jak se 18. září 1939 dověděl o invazi Sovětů, vzal si Veronal a podřezal zápěstí. V posledních okamžicích podal své obdivovatelce jménem Czesława Korzeniowska, která chtěla zemřít s ním, namísto jedu uspávací pilulky. Aby mohla své rozhodnutí ještě zvážit. Přežila.
Za "perestrojky" v roce 1988 poslaly sovětské orgány Polsku uzavřenou rakev s údajnými Witkacyho pozůstatky do umělcovy vlasti. Pozdější genetické testy v roce 1994 však ukázaly, že se nejedná o ostatky absurdního dramatika, ale neznámé mladé Ukrajinky.
Původně vyšlo v Kavárně MF DNES 19. září 2009
Jacek Kaczmarski: Autoportrét S. I. WitkiewiczeDívám se na svět ze zvyku Slyším místo slov tóny Já věci v jejich smyslu pravém vidím A dost silnou mám páteř Citlivý jsem jak membrána Překlad Petr Motýl Jacek Kaczmarski |
