Jako by sem ani nepatřil. Stojí před jednotkou v postoji, který vypadá jako nepovedený pozor. Když mu vyznamenaní vojáci řízně salutují, on jim podá měkce ruku, plaše se usměje a potichu řekne: "Jsem rád, že jsem vás poznal." V té chvíli kontrast nemůže být větší. Zdá se, že tento muž není tím, kdo by byl připraven vysílat jiné do boje.
Ale vnějšek může někdy klamat. O několik hodin později se premiér ukazuje v jiném světle. "Ano, jsem nevoják, ale vím, že svět není mírový. Vím, že někdy pokračováním politiky musí být válka," říká Špidla v dlouhém rozhovoru v letadle cestou z Afghánistánu.
"Nejsem určitě pacifista." Náhle z něj mluví cosi jako tichá rozhodnost. Přitaká na otázku, zda je připraven vydat rozhodnutí a poslat někam místo nemocnice nebo roty výsadkářů třeba dva pluky, tedy tisíce mužů, když to bude nutné. "Doufám ale, že do této situace nebudu nikdy postaven," podotkne. "Udělat takové rozhodnutí, to je na této funkci skoro to nejhorší."
Nepochybuje, že je schopen ve chvíli krize vést. "11. září jsem zemi vedl. Když byly povodně, byl jsem do této role také postaven." Zdá se, že jako přípravu na příští možná rozhodnutí bere i tuto cestu do Afghánistánu. "Proto jsem tady, abych viděl věci a abych jim porozuměl." Je vidět, že to, co stačil spatřit v Kábulu, na něj hluboce zapůsobilo. "Strašné," říká a pak hledá slova, jak by popsal, co má na mysli.
"Víte, věděl jsem, co mám očekávat, ale..." začne a pak se odmlčí. Potom ho napadne srovnání s člověkem, který už se smířil s amputací končetiny a představuje si, jaké to bude po operaci - a pak zjistí, že skutečnost je ještě horší, protože je to opravdové.
"Když to vidíte na vlastní oči ten prach, malí Afghánci, jak jsou vyhublí... Úplně mě to zasáhlo." Kábul, který viděl Špidla, je však už vylepšenou verzí něsta, které tady bylo před rokem. Je stále z valné části zbořeništěm, ale na hlavní ulici už stojí fronty před biografem, ještě víc žen odložilo burku, která jim zakrývala tvář. Na obyvatele puritánské země už hledí i nahota: na plakátu kulturistického centra rozehrává svaly mladičký Arnold Schwarzenegger, byť s účesem a tváří roku 1977.
A ještě jedna věc očividně na Vladimíra Špidlu zapůsobila: čeští vojáci. Je však jeho chybou, že když k nim promlouval oficiálně v táboře české polní nemocnice, neuměl to říci tak jako později v letadle. V táboře mluvil suše a nevěrohodně, v letadle se netajil obdivem. "Jsou opravdu dobří. Mají vysokou morálku, odvádějí obrovskou práci a musíme jim to dát najevo." S tím se nedalo polemizovat.
Hned po přistání obklopili Špidlův bílý mercedes vojáci speciální jednotky. Měli podivně civilní oblečení, jaké nosí američtí vojáci chránící afghánského prezidenta, a také vypadali jako Američané: tvrdí, ostražití, odhodlaní a velmi nebezpeční. Byli to však Češi. I další muži a ženy, ať měli barety červené či zelené a v rukou odstřelovací pušku nebo stetoskop, vypadali, že vědí každou vteřinu, co dělat a jak se rozhodnout. Profesionálové.
Jejich svět okusil na jeden den i premiér Špidla. Vysušující afghánské vedro, každý krok krytý ostře nabitými zbraněmi, relativní nepohodlí obřího vojenského transportního letounu, kde místo toalety mají jakési plechové šuple. Prach, tristní pohled na Afghánistán - a také skoro dvě noci beze spánku.
Přesto však Vladimír Špidla dokázal na konci cesty v rozhovoru hovořit o tak rozličných tématech, jako jsou mezinárodní postavení republiky už bez Václava Havla, naběhané kilometry, Kavan v OSN, nové trhy ve Střední Asii, rozdělení Československa i to, že lidé neumějí chápat psy. Vzal si totiž na cestu knihu "Společenský život psů", ale ještě ji nestačil otevřít.
Vypadal, že by po přistání v Praze, které bylo včera po jedné hodině v noci, snesl ještě jednu okamžitou reprízu afghánské cesty. Pak však zklamal. Přiznal se, že ráno si povolí úlevu. V úřadě nebude v šest jako jindy, ale až v sedm.
