Stále silněji po něm kromě pacientů volají sami lékaři. Situaci hodlá vzít do svých rukou také Všeobecná zdravotní pojišťovna - chce zřídit takzvaná referenční pracoviště, kam by se mohli se svými pochybnostmi obrátit jak pacienti, tak lékaři. V první fázi by mělo jít o obory kardiologie, diabetologie a onkologie. Současná praxe, kdy pacienti obvolávají své známé a hledají někoho, kdo by se na ně ještě jednou podíval, totiž nevyhovuje nikomu. Lékaři, kteří v oboru něco znamenají, jsou zavaleni telefonáty. Pacienti mnohdy podstupují opakovaná vyšetření, která je mohou poškodit - a pojišťovna to platí. Lidé, kteří žádné známosti nemají, mají naopak mnohdy smůlu.
"Denně mě žádá o konzultace řada lidí, které jsem v životě neviděla," říká přednostka onkologické kliniky Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze Jitka Abrahámová. "Nemám kam to zapsat, nejsem nijak chráněná, člověk často přinese jen kusou dokumentaci a pomlouvá oddělení, kde byl předtím - pro mě je to velmi těžká situace." Docentka Abrahámová přiznává, že zvládne vyhovět jen žádostem, které nelze odmítnout - tedy od svých kolegů a známých.
"Když zavolá neznámý pan Vopička z Horní Dolní, musím často říci, že to bohužel nejde." Správně by to mělo vypadat například tak, že zdravotní pojišťovna určí okruh odborníků, kteří budou tyto konzultace poskytovat. "Pak vám buď sám lékař řekne, kde si můžete ověřit jeho názor a ve vyspělých zemích si nedovolí neporadit -, nebo vám dá seznam těchto pracovišť pojišťovna. Taková je i naše představa," uvedl ředitel úseku zdravotní péče Všeobecné zdravotní pojišťovny Antonín Pečenka, který bude nyní svůj záměr prosazovat ve zdravotní komisi správní rady VZP.
Tato praxe je, jak potvrzuje předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů Vladimíra Bošková, zcela běžná ve většině zemí EU. Lékařům by zakotvení principu druhého názoru ulehčilo ještě v jedné věci: sdělování nepříjemných zpráv. "Někdy je skutečně nejtěžší říct pacientům, že další léčba už není vhodná. Druhý názor by nám v tomto směru pomohl," tvrdí přednosta onkologie ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze Luboš Petruželka.
Sám propaguje princip druhého názoru už několik let. "Setkal jsem se s tím zcela běžně v zahraničí - tamější lékaři to neberou jako projev nedůvěry, a pacienti tudíž neobcházejí kolegy tajně jako u nás," podotýká. Zrovna předminulý týden prý přišel do čekárny jeho ambulance pacient a žádal konzultaci, jak pokračovat v léčbě nádoru tlustého střeva. "Doporučení jeho lékaře mu nepřipadalo dost razantní. Vyžádali jsme si dokumentaci, on ji přivezl a my lékařův názor potvrdili. Pacient byl o poznání klidnější," uvedl Petruželka.
ZA PENÍZE? NEZÁJEM
Většina českých pacientů stále dá na to, co jim řekne ten jejich doktor, shodují se experti. Je to důsledek přetrvávání takzvaného paternalistického vztahu mezi lékařem a pacientem. To se však postupně mění. Pacienti jsou stále sebevědomější, kromě toho mají mnohem širší přístup k informacím. Doslova revoluci v tomto směru přinesl internet.
"Princip druhého názoru je za této situace možností, jak korigovat informace, jejichž objektivnost nemá člověk šanci z internetu posoudit," podotýká profesor Michael Brada, onkolog z Královské nemocnice v Londýně. Brada potvrdil, že v Británii je dnes druhý názor u komplikovaných případů samozřejmostí. Někteří zdejší lékaři se nicméně obávají i komplikací, které by mohlo rychlé zavedení principu druhého názoru přinést. Mají strach, aby jejich záznamy v dokumentaci ve skutečnosti nekončily v rukou léčitelů nebo právníků, kteří by se snažili vyšťourat v postupu lékařů nějaké chyby.
Jiné hlasy upozorňují na to, že naše zdravotnictví nemá na to, aby platilo dodatečné konzultace či přímo opakovaná vyšetření jen proto, že pacient má pochybnosti a neumí si o nich se svým lékařem věcně promluvit. Jak prezident lékařské komory David Rath, tak poslanec zdravotního výboru Milan Cabrnoch míní, že pacienti by si měli druhý názor platit. "Naše zdravotní pojištění neoplývá nadbytkem peněz, kromě toho každý má právo - což není ve všech zemích EU samozřejmostí - svobodně si vybrat doktora. To je, jako bychom řekli, že budeme veškerou péči hradit dvakrát. A já si myslím, že máme jen tak tak na to, abychom ji zaplatili jednou," tvrdí Cabrnoch.
Ve vyspělých zemích je však druhý názor přinejmenším zčásti hrazen: "Z větší části jej platí Národní zdravotní služba," potvrzuje profesor Michael Brada z Londýna. Přiznává nicméně: "Bohužel náš systém nemá na to, aby bylo možné druhý názor nabídnout každému s vážnou nemocí. Pak má každý možnost privátní konzultace. Ta stojí mezi 50 a 200 librami." Podobnou cestou šla například Fakultní Thomayerova nemocnice a zavedla takzvanou individuální péči. "Když řeknu pacientům, že mají zaplatit nemocnici tisíc korun za půlhodinovou konzultaci, je po zájmu. Přitom léčitelům nebo za žraločí chrupavky dají víc," posteskla si Abrahámová.
Podle předsedkyně pacientského sdružení Vladimíry Boškové je však na místě, aby druhý názor hradily pojišťovny nebo stát z daní. "Tak je to černé na bílém napsáno v německých zákonech k činnosti lékařů a nemocnic, dále v rakouském zákonu o lékařích atd.," tvrdí. Totéž MF DNES potvrdil i někdejší člen konzilia prezidenta Václava Havla Jean Klastersky z Belgie. Bošková trvá na tom, že toto opatření by ve svém důsledku uspořilo peníze - jednak by ubylo zbytečných vyšetření, jednak by pojišťovny záhy poznaly, kteří lékaři v okresech se častěji mýlí v diagnózách, a mohly by zvážit rozvázání smlouvy. "Kromě toho by pak lékařská komora i ministerstvo zdravotnictví byly donuceny skutečně zlepšit celoživotní školení lékařů," uvedla.
Záměr VZP skutečně počítá s tím, že na vybraných klinikách by byly konzultace poskytovány bezplatně. "Samozřejmě je nutné to vymyslet tak, aby to nebylo zneužíváno," řekl Pečenka.
MINISTERSTVO MLČÍ
Právo na druhý názor je jen jedním z mnoha doporučení obsažených v dokumentu Deklarace ochrany práv pacientů v Evropě, který vypracovala Světová zdravotnická organizace a podporuje jej jak EU, tak Evropská komise. Mimo jiné se v něm mluví i o právu pacienta na kopii zdravotní dokumentace. Ministerstvo zdravotnictví však během posledních pěti dnů nedokázalo odpovědět na otázku, zda tato doporučení hodlá prosazovat. Podle kuloárových informací ministerstvo dokument má a je možné, že jej vydá - ovšem jen jako deklaraci, nikoli součást zákonů. "Samotný text deklarace je občanům nanic. Museli by se totiž prosoudit až k Ústavnímu soudu či až do Štrasburku," tvrdí Bošková.
- neděle 10. června 2001
