Toto očekávání je často trochu účelové: preference ČSSD se malinko vzpamatovaly, preference ODS malinko stagnují. Potenciální koaliční partner ODS, KDU-ČSL, začíná útočit na pětiprocentní hranici, nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny, z nesprávné strany. Premiér Paroubek předstihl předsedu ODS Topolánka na žebříčku popularity politických osobností (zkušenost praví, že na tomto pořadí příliš nezáleží).
Nicméně přesvědčení mnoha lidí, že příští volební vítězství spadne ODS samo sebou do klína, se zdá být otřeseno. A lidé očekávají od dnešní vlády vlastně jen to, že po sérii vleklých politických krizí dovede zemi bez velkých otřesů k volbám v červnu příštího roku, aniž by se během té cesty sesypala a aniž by se spustila s komunisty. Toto očekávání je neseno nadějí, že z příštích voleb konečně vzejde vláda disponující solidní většinou a schopná opět marginalizovat KSČM.
To, co jsme od roku 2002 prožívali, byla a je nejhlubší politická krize v krátkých dějinách České republiky. Volby v červnu 2002 dopadly katastrofálně: ze střetu silové a nacionalistické politiky ODS s anarchistickou koncepcí Havlova tábora vyšel poprvé a naposledy vítězně Havel: podařilo se mu získat ČSSD, dekapitovanou odchodem Miloše Zemana. Bylo to vítězství na Havlův způsob: proti vratké minimální vládní většině stála a stojí jako hrozba solidní pomyslná většina "levicové fronty".
Vláda zažívala jednu porážku za druhou: nejprve se v křečích rozkládala US-DEU, pak se choroba přenesla do řad ČSSD. ČSSD se podařilo zabránit, aby v prezidentských volbách uspěl její kandidát, a pomohla do sedla kandidátu opozice. Od té doby má v čele státu šikovného protivníka s odlišnou politickou koncepcí, kterou si nenechává pro sebe. Hospodářské úspěchy země vypadají, jako by se jich dosahovalo nezávisle na nemožné politice, lidé mají dojem, že na ní nezáleží, a ti, co tomu ještě nepropadli, si říkají: všechno, jen ne tohle.
Naděj vkládaná do příštích voleb je velmi problematická. Kdyby neskončily patem, znamenalo by to něco, co jsme od roku 1992 nezažili. Přitom by se to stalo samo od sebe. Něco kloudného však nebývá výsledkem náhody, ale cílevědomé politické práce: náhody se nám dostalo vrchovatě v roce 1989, kdy jsme se bez většího vlastního přičinění zbavili ruské nadvlády.
Výsledkem voleb může být dominance tandemu Klaus-ODS v české politice. Při dnešní podobě ODS a stavu mysli českého prezidenta může snadno vzniknout autoritativní režim, opírající se o pár neoliberálních floskulí, učiněných dogmaty, a hlavně o útočný nacionalismus: něco, co by mohlo vzdáleně připomínat Itálii druhé poloviny dvacátých let minulého století.
ČR je ovšem na rozdíl od Itálie malá země. Nelze vyloučit, že se ve svém emancipačním úsilí opět zamotá do ruských sítí: komunisté k tomu mohutně pracují, velké nacionalistické strany jsou vůči takovému trendu bezbranné. Někdejší Havlův tábor se chce organizovat podle principů "občanské společnosti" a jejích jurodivých ideologií, které nedávno právem kritizoval Václav Klaus. Tím je předem zaručen jeho neúspěch.
Takže třetí možnost, opětovný, možná ještě prohloubený pat, se vlastně jeví být tou relativně nejlepší. Nepořádek, který na první pohled vypadá jako demokracie a má některé její atributy. Je jen otázka, jak dlouho si to lidé nechají líbit.
