Prix Europa 2011, Berlín  - pracovní atmosféra poslechu a diskusí nad pořady

Prix Europa 2011, Berlín - pracovní atmosféra poslechu a diskusí nad pořady | foto: Prix Europa 2011 - Jan Kopetzky

Neuvěřitelné nemusí být neuslyšitelné, ukázal rozhlasový festival v Berlíně

  • 1
Co dnes může nabídnout rozhlasový dokument? Tvůrčí svobodu, nesrovnatelnou s jinými audiovizuálními žánry. Pro posluchače potom slast ze zvukového oratoria, radost z komediálního dokumentu, údiv nad přeestetizovaným kýčem atd. Ale především umí nabídnout silný příběh! Příběh, který dokáže zdánlivou omezeností rozhlasového média sebevědomě konkurovat i současné beletrii či filmu. Tohle zjištění pro mě bylo nejradostnějším zážitkem v pětadvacátém ročníku mezinárodního festivalu Prix Europa v Berlíně.

Festival Prix Europa se netýkal pouze žánru rozhlasového dokumentu. Kromě něho jsou na tomto největším evropském soutěžním festivalu pravidelně zastoupeny i jiné kategorie: televizní dokument, televizní a rozhlasová hra, hudební pořad, nově pořady on-line a soutěžní přehlídka krátkých studentských produkcí. Já se zaměřila výhradně na rozhlasový dokument.

Vraťte do médií pomalost!

Prezident letošního festivalu, Holanďan Ruurd Bierman, ve své slavnostní řeči několikrát zdůraznil nepsané heslo ročníku: Přinést do médií pomalost. V tu chvíli jsem si vybavila množství pořadů z kulturní stanice ČRo-3, neboli Vltavy, a musela se pousmát. S pomalým rytmem zvláště nočních programů nemají rozhodně redaktoři nejkulturnější české rozhlasové stanice problémy. Na úplnou somnabulitu jsou po půlnoci na stanici Vltava osvědčeným receptem reprízy životních vzpomínek filharmoniků…

Prix Europa 2011, Berlín - z titulní internetové stránky akce

Holandský prezident festivalu Bierman měl zjevně na mysli pořady jiného typu. Pomalost, či přesněji s pomalostí související komplexní a názorové uchopení tématu je totiž něco, co se z médií skutečně vytrácí. Jenže právě tuto generalizaci ty nejlepší z evropských rozhlasových dokumentů hravě vyvracejí.

Vraťme do rozhlasu experiment!

Soutěžní přehlídka Festival Prix Europa trvala od neděle do pátku. Ve velkém posluchačském sále berlínského rozhlasu s logem a obří sochou buvola mohli tvůrci, redaktoři, producenti a akreditovaní novináři s anglickým scénářem v ruce naposlouchat denně až sedm půlhodinových až hodinových dokumentů. Za necelý týden uši přítomných vstřebaly třicet sedm rozhlasových featurů, což je silná káva i pro otrlého vyznavače rozhlasu. V pátek se již většina z přítomných plížila sálem a v diskusích byla znát ona neopakovatelná společná zkušenost zasvěcenců média. Pokud by takový festival trval ještě o týden déle, připomínal by možná zajímavý sociální experiment (ne nepodobný třeba dvoudennímu promítání celého seriálu Twin Peaks), o němž by nebylo marné natočit rozhlasový dokument. Nejspíš v pornograficko-komediálním žánru…

Prix Europa 2011, Berlín - diskuse nad pořady

Ale zpět k podstatnému. Po každém denním programu následovala diskuse, která byla někdy i zajímavější než samotný program a trvala až tři hodiny. Například po produkci padesátiminutového francouzského radiodokumentu Asumed the position na téma sado-maso vznikl prudký spor o etické hranici, za niž lze v rozhlase jít, debata o porušení, či neporušení intimity lidskosti. Přitom tento radiodokument byl dramaturgicky naprosto nezvládnutý. Veškerá jeho atraktivita čerpala z pikantnosti. Dráždivost tématu – příběh muže v sado-maso salónu, jeho mučení a doprovodné vzdechy, spojené s celkem banálním rozhovorem o klientově matce - se po pěti minutách dokonale vyčerpala. Zbytek času posluchač mohl s údivem, pohoršením či nudou naslouchat přiškrceným vzdechům slastně mučeného hrdiny a pozorovat reakce sousedů v sále.

Pokud síla rozhlasového dokumentu spočívá v naprosté tvůrčí svobodě, s níž lze bez vizuální přítěže nakládat s realitou, pak se tato svoboda se zmíněným radiodokumentem naprosto minula, neboť autoři nerespektovali principy pokorného přístupu k natáčenému materiálu a stvořili konvenční pornografii pro stydlivé voyery.

Opačný efekt – čistou posluchačskou radost z blouznění, tápání a fantazijního ohmatávání příběhu - nabídla opět francouzská stanice Arte v dokumentu I am Frederyk. Šlo o příběh muže radikálně milujícího zvuky, který komunikuje vlastně výhradně prostřednictvím zmuchlaného papíru, telefonu, změněných hlasů... Tím vytváří hravý a žertovně hororový svět, do něhož se postupně propadá, a v němž jako v nějaké ruské bylině vábivě nechává zmizet i posluchače. To vše v energické směsi jakéhosi hauspunku a soap opery.

Prix Europa 2011, Berlín - pracovní atmosféra poslechu a diskusí nad pořady

Možná měl tento hraniční útvar blíž k akustické (autistické) poezii či k dramatické hře. Každopádně probořil mnohá klišé o možnostech rozhlasového dokumentu jakožto takového. Prolomil i obecně platnou konvenci o kráse dokumentu a pravdivosti fikce. Tady už nešlo ani o jedno; hranice obou světů zde byly dokonale a magicky prostoupeny. A jako rozhlasový projekt fungoval tento nezařaditelný art-feature s mimořádnou silou!

Skandinávci to prostě umí

Ze sedmi zvukově pozoruhodných francouzsko-belgických produkcí rozhlasových dokumentů lze vytušit, že veřejnoprávní rozhlas zaujímá ve frankofonním světě důstojné místo. To mi ostatně potvrdil i uznávaný belgický tvůrce Edwin Brys, podle něhož Francie dokonce zažívá boom v poslechovosti náročných rozhlasových stanic s tradicí, jako je například již zmíněný kanál Arte.¨

Úctě se však těší i stanice ve skandinávských zemích. Například v Norsku nyní existují čtyři taková radia: Kromě špičkového technického zázemí má každý dokumentarista k ruce supervizora, dramaturga, producenta a technického režiséra. Tento fakt se odráží v kvalitě tvorby severských rozhlasových dokumentů.

Nicméně technické zázemí není to hlavní. Co Seveřani umějí dokonale, to je stavba komorního příběhu a odvaha k přímému pojmenování. V tomto smyslu se oba dva norské dokumenty přiblížily tomu nejlepšímu ze současné severské beletrie.

Prix Europa 2011, Berlín - pracovní atmosféra poslechu a diskusí nad pořady

Prvním z nich bylo dílo Straight knit and purl, vyprávějící příběh dvou žen středního věku, které se pravidelně scházejí v dámském klubu při pletení svetrů. Autorka dokumentu Line Alsaker současně nazpívala i norskou verzi popové písně o pletení. Dokument, v němž se přátelství a zrada neustále převalovaly na jazyku v rytmu podobném pletení, byl formálně lehoučký, zábavný a současně hluboký svou autenticitou a přímostí. Jako kdyby posluchač měl před očima jakési zvukové komiksové bubliny, obraz silného, žensky emancipovaného světa.

Rakousko-Uhersko for ever

Druhým dokumentem z norské produkce byl obdobně působivý, jen o poznání temnější příběh mladé autorky Marte Solbakenn nazvaný Epilog za pana Bodina. Šlo posmrtný portrét zesnulého psychopata, který byl kdysi  autorčiným nevlastním otcem. Na podobných principech fungoval i dokumentární příběh debutující dánské dokumentaristky Anny Thaulow Double life of my grand-father – rekonstrukce života váženého muže, který si na magnetofonové pásky nahrával život své druhé, utajené rodiny.

Prix Europa 2011, Berlín - pracovní atmosféra poslechu a diskusí nad pořady

Prix Europa 2011, Berlín - pracovní atmosféra poslechu a diskusí nad pořady

Prix Europa 2011, Berlín - pracovní atmosféra poslechu a diskusí nad pořady

Vítězným dokumentem se stal nakonec technicky a formálně bezchybný, leč právě proto trochu sterilní sběrný dokument Ladys of the manner rakouské dokumentaristky ze stanice ORF Evy Roither. Šlo o jímavě lidský dialog mezi dvěma starými dámami. Jednou z nich byla majitelka zámku, druhou její stejně stará poklízečka a přítelkyně. Ty ženy se spolu hašteřily, ale ani po desetiletích společné domácnosti (obývaly 600 metrů čtverečních) nesklouzly do hrubosti či tykání. Zvláště jejich vyprávění o hnutí hippies a festivalech na zámku, které pořádaly v sedmdesátých letech, mělo neopakovatelnou atmosféru noblesy a bizarnosti. Škoda jen doslovnosti, kdy se autorka neubránila pocitu, že musí ilustrativním popisem dokreslit prostředí. Tím rozhlasový snímek ztratil – alespoň pro mě - přesah.

Sama jsem věřila ve vítězství nenápadného komediálního dokumentu Dont go far irské rozhlasové stanice RTÉ. Mistrovský půlhodinový kousek Paula Russela a Ronana Kellyho si lze stáhnout a poslechnout na adrese:  www.rte.ir.

Do klubů a na festivaly

Festival Prix Europa probíhal ve stejný čas jako mezinárodní filmový festival v Jihlavě, jehož součástí se letos poprvé stala nesoutěžní přehlídka rozhlasových dokumentů. Pánbů zaplať! Bohužel k tomu, aby v Česku vznikla silná generace mladých rozhlasových dokumentaristů, chybí čas, zájem či energie, neboť redaktoři jsou válcováni úřednickou prací. Možná něco vyřeší změny uvnitř českého veřejnoprávního rozhlasu. Více bych ale sázela na nezávislé produkce a osvětové redakce, které se takové spolupráci nebudou bránit. Upřímně: technické zázemí pro tvorbu rozhlasového dokumentu je dnes díky digitalizaci nenákladné a snadno dostupné, ovšem autorské výdělky z radiodokumentů jsou mizivé. Co by tedy mělo být pro tvorbu českých radiodokumentů podstatné, to jsou autorská vášeň, talent a k ruce kvalitní dramaturg.

Prix Europa 2011, Berlín - závěrečné předávání cen a loučení se s akcí

Byť žánr rozhlasového dokumentu nejspíš zůstane popelkou ambicióznějších dokumentů filmových, je kromě jeho svébytné nenahraditelnosti důvodem k lehkému optimismu i vědomí, že rozhlasový feature ve Francii, Skandinávii a Německu zažívá obrodu. Jednou z možných cest a zpřístupnění dokumentu do budoucna je internet a možnost stahování, tou druhou – ještě sympatičtější - výskyt nezávislých klubů, v nichž se poslouchají rozhlasové dokumenty. Jen pro zajímavost: jeden takový nedávno vznikl v berlínské čtvrti Kreuzberg. Každý měsíc zde probíhá autorský poslech a dílna, uváděné dokumenty ani nemusí být odvysílané.


Video