Podle pana Svobody je to proto, aby mohli připravit prostředí pro narození potomka a tudíž každý, kdo nemůže zplodit potomka, nesmí mít práva vycházející ze sňatku. Kdyby tomu tak bylo, tak by lidé před svatbou museli projít testem na plodnost a podepsat smlouvu, že do 5 let zplodí potomka, jinak bude jejich sňatek anulován.
Lidé se ale berou i když nechtějí nebo nemohou mít děti. Dokonce i lidé v důchodovém věku se berou "jenom" protože se mají rádi a nikomu to nevadí. Podle názorů pana Svobody by i důchodci měli ze svého sňatku neoprávněné výhody, když nemohou zplodit potomka.
Proč by dvě maminky nemohli vychovávat společně dítě? Problematika výchovy dětí v homosexuální rodině je přitom prakticky výhradně o případu dvou maminek. Cožpak se v dětském domově dostane dítěti lepší péče než v harmonickém prostředí dvou milujících osob? Vždyť láska a vzorové situace při řešení lidských vztahů je to nejdůležitější, co dítě potřebuje a co mohou dvě milující osoby dítěti dát. Kdo nevěří mně, že výchova v harmonické rodině (i když osob stejného pohlaví) prospěje dítěti nesrovnatelně víc, než výchova v dětském domově, může se zeptat psychologů a kdo nevěří ani jim, tak ať se běží podívat do dětského domova a zeptá se přímo těch dětí, jestli by nechtěly jít do rodiny dvou maminek, které je budou láskyplně vychovávat. Jejich reakce by snad přesvědčila každého. I pana Svobodu, který si nedokáže život v dětském domově představit.
Obavy, že se dítě učí sexuální chování od těch, kdo jej vychovává, jsou nesmyslné. Co by pak vyrůstalo z dětí vychovávaných prarodiči nebo samotnou babičkou? Gerontofilové sexuálně orientovaní na lidi v důchodovém věku? Když smí babička vychovávat dítě, jak je v této zemi poměrně časté, proč nemohou dítě vychovávat dvě maminky nebo dva tatínkové?
Navíc otázka výchovy dětí je problém, který se pan Svoboda snaží uměle montovat na otázku registrovaného partnerství, přestože se jedná o dvě zcela odlišné věci.
Pokud chtějí dva lidé spolu žít, tak by měli mít práva jako každý jiný, jelikož nikomu svým jednáním neubližují. A nikdo, ani pan Svoboda, nemá právo koukat lidem pod kalhoty a kontrolovat, zda mají lidé to správné, vyhovující pohlaví, jak káže jeho morálka.
Se svými puritánskými názory by možná pan Svoboda uspěl v minulém století, ale ne v dnešní liberální, svobodné společnosti.
Sám pan Svoboda řekl, že institut registrovaného partnerství by neměl být závislý na pohlaví těch, kteří spolu chtějí žít. Ale je to institut manželství, který tato pohlaví určuje a tím diskriminuje část národa. Zákon o registrovaném partnerství se právě snaží tuto diskriminaci zmírnit.
Do rukou pana Svobody a ostatních poslanců byla lidmi svěřena moc, aby jednali v jejich zájmu. Respektive do jedné ruky. Měli možnost tuto ruku zvednout a splnit tak sen statisícům lidí v této zemi. Ale to pan Svoboda neudělá, protože než přání lidu jej více zajímají jeho osobní puritánské předsudky o soužití dvou lidí.
Pan Svoboda řekl, že takový zákon nemá v našem právním řádu co dělat. Omyl. Politik, který nezvedne ruku pro věc, která udělá spoustu lidí šťastnými a přitom nikomu neublíží nemá na politické scéně co dělat.
Lidé se ale berou i když nechtějí nebo nemohou mít děti. Dokonce i lidé v důchodovém věku se berou "jenom" protože se mají rádi a nikomu to nevadí. Podle názorů pana Svobody by i důchodci měli ze svého sňatku neoprávněné výhody, když nemohou zplodit potomka.
Proč by dvě maminky nemohli vychovávat společně dítě? Problematika výchovy dětí v homosexuální rodině je přitom prakticky výhradně o případu dvou maminek. Cožpak se v dětském domově dostane dítěti lepší péče než v harmonickém prostředí dvou milujících osob? Vždyť láska a vzorové situace při řešení lidských vztahů je to nejdůležitější, co dítě potřebuje a co mohou dvě milující osoby dítěti dát. Kdo nevěří mně, že výchova v harmonické rodině (i když osob stejného pohlaví) prospěje dítěti nesrovnatelně víc, než výchova v dětském domově, může se zeptat psychologů a kdo nevěří ani jim, tak ať se běží podívat do dětského domova a zeptá se přímo těch dětí, jestli by nechtěly jít do rodiny dvou maminek, které je budou láskyplně vychovávat. Jejich reakce by snad přesvědčila každého. I pana Svobodu, který si nedokáže život v dětském domově představit.
Obavy, že se dítě učí sexuální chování od těch, kdo jej vychovává, jsou nesmyslné. Co by pak vyrůstalo z dětí vychovávaných prarodiči nebo samotnou babičkou? Gerontofilové sexuálně orientovaní na lidi v důchodovém věku? Když smí babička vychovávat dítě, jak je v této zemi poměrně časté, proč nemohou dítě vychovávat dvě maminky nebo dva tatínkové?
Navíc otázka výchovy dětí je problém, který se pan Svoboda snaží uměle montovat na otázku registrovaného partnerství, přestože se jedná o dvě zcela odlišné věci.
Pokud chtějí dva lidé spolu žít, tak by měli mít práva jako každý jiný, jelikož nikomu svým jednáním neubližují. A nikdo, ani pan Svoboda, nemá právo koukat lidem pod kalhoty a kontrolovat, zda mají lidé to správné, vyhovující pohlaví, jak káže jeho morálka.
Se svými puritánskými názory by možná pan Svoboda uspěl v minulém století, ale ne v dnešní liberální, svobodné společnosti.
Sám pan Svoboda řekl, že institut registrovaného partnerství by neměl být závislý na pohlaví těch, kteří spolu chtějí žít. Ale je to institut manželství, který tato pohlaví určuje a tím diskriminuje část národa. Zákon o registrovaném partnerství se právě snaží tuto diskriminaci zmírnit.
Do rukou pana Svobody a ostatních poslanců byla lidmi svěřena moc, aby jednali v jejich zájmu. Respektive do jedné ruky. Měli možnost tuto ruku zvednout a splnit tak sen statisícům lidí v této zemi. Ale to pan Svoboda neudělá, protože než přání lidu jej více zajímají jeho osobní puritánské předsudky o soužití dvou lidí.
Pan Svoboda řekl, že takový zákon nemá v našem právním řádu co dělat. Omyl. Politik, který nezvedne ruku pro věc, která udělá spoustu lidí šťastnými a přitom nikomu neublíží nemá na politické scéně co dělat.
