Možná od husitských válek nezažila země tak totální změnu, která se dotkla úplně všech, jako byl pád komunismu a návrat ke svobodné společnosti. Nejenže ohromné majetky měnily pána, první se stávali posledními a poslední prvními. Lidé drasticky změnili pohled na svět, styl oblékání, milování, sňatky a rozvádění.
Ale i kdyby republika neprošla touto změnou, zrychlil se všechen svět. Počítačové triky a bulvární média skoro zrušily pojem skutečnosti. Soukromí, zejména soukromí slavných lidí, přestalo existovat. A peníze se více než kdy dříve staly měrou všech věcí. A v tomto světě zůstal Havel prezidentem třináct let. A byl velkým hráčem těchto zrychlených dějin.
Nesvědčí sám tento fakt o tom, že byl dobrým prezidentem? Vždyť všechny volby, krom té první, uskutečněné komunistickým národním shromážděním, byly korektní. Položme otázku jinak. Může vůbec nějaký soudný a ne až po uši ve stranictví vězící člověk říci, že by byl Havel špatným prezidentem?
Uznejme to a zvolejme sláva, neboť podobně jako Hašek nebo Navrátilová i Havel vstupuje do síně slávy. Zuby nehty se však braňme jeho kýčovitému zbožštění. I člověk vzývající pravdu a lásku podváděl, byť třeba jen v jedné oblasti.
Toužil být nadstranickým prezidentem i vůdčím politikem a ani on nedokázal nakreslit tuhle kvadraturu kruhu. Toužil shodit škrobené sako, ale zároveň mu úřad a pompa přirostly k srdci. Chtěl, aby ho měli všichni rádi, zároveň však některé nenáviděl. Žádný svatý Václav na koni. Dobrý prezident ano. A dodejme: statečný muž.
