Je poměrně snadné mu vízum neudělit, a to se také, naznačují diplomaté, nejspíš stane. Bude to rozhodnutí pochopitelné. Svět se nezboří, Evropa nebude zaplavena uprchlíky a drogami (hrozbu o otevření hranic, mimochodem, Lukašenko nevyslovil, stvořil ji omyl tiskové agentury).
Přesto logika věci není zcela přímočará. Bělorusko bylo na summit oficiálně pozváno a ve světě diplomacie se slovo zpět nebere, ani tehdy, když se pozvaný chová poněkud klackovitě. Čeští diplomaté si navíc po právu stěžují, že se v této záležitosti ocitají pod nepříjemným tlakem dalších zemí NATO. Ty Lukašenka v Praze nechtějí, nemusí však nést následky roztržky, jež mohou vskutku vyústit v přerušení diplomatických styků.
Prezident tvrdě pronásleduje opozici, oponenti ho viní z politických vražd a jeho země chátrá. Faktem však je, že totéž se dá říci o několika dalších vládcích postsovětského prostoru, kteří do Prahy přijedou jako vážení hosté.
Lukašenko na setkání hlav NATO nepatří, na druhou stranu by toho však jeho přítomnost v Praze příliš nepokazila. Nikdo by se s ním nejspíš nebavil a političtí vůdci by se k němu točili zády. Anebo také ne. Diplomaté totiž znají pravidlo prověřené dějinami: izolace v konečném součtu nakonec nikam nevede, dobře načasovaný rozhovor se svébytným vůdcem může nečekaně prolomit ledy.
Bělorusko patří do Evropy, byť zatím jen zeměpisně, a jedním z cílů NATO bylo a je, aby tato Evropa stability a prosperity byla stále větší. Také proto by nebyla přítomnost běloruského vůdce tak nesmyslná, jak se zdá na první pohled.
Je zřejmé, že za dané situace je velmi obtížné Lukašenkovi vízum udělit. Vypadalo by to, že se Praha podvoluje tlaku Minsku a hněvu svéhlavého politika. Bylo by to ovšem svým způsobem velkorysé gesto. Vyznělo by jako poselství: Pane prezidente, nepatříte do našeho klubu, do předsálí vás však rádi pustíme. Chceme totiž, abyste se tam něco přiučil.
