Z aféry, kterou provětrávaly staropanensky zatuchlé soudy, stala se ve sněmovně věc obyčejná, běžná a svobodná. Nestydaté karikatury visí na zdi, kdo chce, pobaví se, kdo je kyselý, neobtěžuje a jde dál.
Sněmovna vyslala z hlubin svých paláců signál: být tolerantní a smát se případně i sobě nemusí být v rozporu se "slušným chováním", jak si je představují soudci.
Je to velký krok od komandování k emancipaci. Dvanáct let hledání svobody je také dvanáct let zkoumání, co bude česká společnost.
Zda to bude chmurná a zavilá společnost kyselých lidí, která nelítostně chrání dobré mravy a slušnost, která přísně pronásleduje prostopášníky a přidrzlé provokatéry, která i žert a ironii drží na oprati, anebo zda to bude společnost lehká, tolerantní a shovívavá k hříchu a radosti. Vybrat si musíme, řečeno nadneseně, mezi těžkomyslnými kazateli a karateli v černých hábitech a mezi vtipnými lehkomyslníky, klauny a kejklíři.
Z dějin lidstva víme, že není důležité, zda věříš v jednoho boha, ve dva, či v tři, nýbrž je důležité, zda jsi při té víře bigotní vztekloun, nebo shovívavý tvor. Z toho prvního pochází lidské utrpení. Druhý bližním ulevuje v slabosti i hříchu, abychom my lidé vůbec mohli žít. Jeden vykořeňuje hřích ohněm i mečem, druhý dává přednost dobrému obědu, protože ví, že s hříchem nebývá to tak horké.
Čech, ačkoliv je prý smějící se bestie, má nebezpečný sklon obtěžovat chmurnou vážností. Vážnost ničí život. Sněmovna nám vzkazuje: pověsme si na zeď nemravný obrázek, a až přijde na návštěvu nejbližší náš pan farář, dělejme jakoby nic.
Pozorujme, co ten svatý muž řekne. Je to děvče na zdi nestydaté, nebo hezké? Je její chlípná nahota proti slušnosti, nebo pro život? A to jsou základní politické otázky, které před nás klade dnešní doba.
