Jeho články způsobily demisi premiéra Stanislava Grosse. Jiří Paroubek ho obvinil z porážky své strany v parlamentních volbách. Jaroslav Kmenta napsal desítky článků o zákulisí politiky a jejím prorůstání podsvětím. Po sedmnácti letech s prací aktivního reportéra skončil. Od února 2008 řídí reportérské oddělení MF DNES.
V čem je pro vás změna pozice nejvýraznější?
Ve způsobu práce. Byl jsem zvyklý být v terénu, mezi lidmi, a získávat informace. Teď když absolvuji dvě tři schůzky týdně, jsem šťastný. Výroba novin vyžaduje, abych většinu pracovního času trávil v redakci. Radit se o tom, jak stránky uděláme, co všechno na ně dáme, jak materiály zpracujeme...
Co je na šéfovské pozici nejhorší? Vymyslet zajímavá témata, ukočírovat redaktory?
Novinařina je hlavně o lidech. I s editory mám v oddělení 18 lidí. Jsme v redakci každý den zhruba deset jedenáct hodin denně. Aby to fungovalo, musíme spolu dobře vycházet. Musím reagovat na to, že jeden reportér je opravdu přetažený, protože tři dny po sobě psal velké, mimořádně zásadní články, musím mu nasadit mírnější režim, aby nezkolaboval. Naopak musím určit, kdo jiný za něj převezme zpracování klíčových událostí. Další kolegyni bolí zub, další se rozešla s přítelem a další řeší problémy s nemocnými rodiči. Nejsme roboti, musíme si vyjít vstříc. Jeden kolega mi jednou řekl, že člověk ve vedoucí pozici musí být inženýrem lidských duší. Měl pravdu.
Když se ráno sejdete a hodnotíte si vzájemně své články, určitě se jenom nechválí. Jak reportéři berou, že je každý den čeká taková konfrontace?
Někdy je to hodně emotivní. Kritiku musí brát jako výtky ke svému momentálnímu výkonu. Chceme zlepšit svou práci, ne se vzájemně urážet. Od svého předchůdce jsem odkoukal, že největší umění je vytknout někomu chybu tak, aby se nezhroutil. Pregnantně svůj názor vyargumentovat a navrhnout zlepšení pro příště.
Očima šéfredaktora Protože ho nikdo nemá rád... Tedy přesněji, nemá ho ráda drtivá většina politiků, ať zprava nebo zleva. To může být důkazem, že svou práci investigativního reportéra dělal dobře a navíc nestranně. A protože si získal velký respekt i u svých kolegů (na rozdíl od politiků v pozitivním slova smyslu), je úspěšný také jako šéf nejdůležitější rubriky novin - domácího zpravodajství. Navíc nepřestal psát. Teď právě mě okrádá po nocích o spánek rukopis druhého dílu Kmotra Mrázka, knížky, která má vyjít koncem roku. Je to strhující čtení... Tak proto je dobré mít v redakci Jaroslava Kmentu.
. Proč je dobré mít v redakci Jaroslava Kmentu?
Robert Čásenský
Jak to v reportérském oddělení vypadá o prázdninách, když se nic moc neděje, a noviny i tak musí vyjít každý den?
Okurková sezona prověří redakci. Dneska se v konkurenci internetu a televizního zpravodajství nemůžeme spoléhat na události, které přinese den. Musíme mít vlastní nápady. Právě díky okurkové sezoně vznikla "kakaová" kauza poslance Michala Krause. Náhodou. Napadlo nás udělat seriál o zajímavých vězních. A jako prvního jsem si vybral muže, který vytuneloval Kreditní banku Plzeň. Mezi řečí se zmínil, že za ním byli policisté a ptali se ho na cestu s poslancem Krausem do Ghany. Rozpovídal se a mně bylo jasné, že se žádný odpočinkový seriál dělat nemusí, protože se z toho klubala kauza jako hrom. Když poslanec vládní strany domlouvá obchod v řádu stovek milionů, chodí mu na účet vysoké částky a neví se o tom...
Kdyby se v reportérském oddělení uvolnilo místo, kdo by měl šanci uspět?
Umět dobře psát není jediná podmínka. Reportér musí mít obrovské nasazení, práce ho musí bavit. Mezi základními podmínkami je také odolnost vůči stresu, protože naše práce je pod neustálým tlakem jak časovým, tak kvalitativním. Není jednoduché si témata vymyslet, pak je obhájit před kolegy a šéfy a nakonec je výborně zpracovat. Nervák u nás neobstojí.
Získávání informací je podle reakcí politiků samostatnou kapitolou: často je zlehčují existencí tajemných kufříků, které jsou novinářům podsunuty... Je těžké rozklíčovat důvěryhodnost zdrojů?
Zjistit, proč nám někdo nějakou informaci říká, je nejdůležitější hned na začátku. Jinak totiž nemůžeme s tou informací pracovat dál, natož abychom ji zveřejnili. Proto mám nejraději kauzy, které vznikají vlastním přičiněním novináře.
Když si v redakci řekneme, že se podíváme na to, proč právě tenhle poslanec najednou změnil radikálně názory, proč nehlasuje se svou stranou nebo se stáhl z politiky. Začnete pátrat, poptávat se. Je to něco jiného, než když za redaktorem někdo přijde a podsouvá mu dokumenty. Nejde nám jenom o otištění senzací.
Grossova kauza taky vznikla náhodou: mého šéfa napadlo, že se podíváme do katastru nemovitostí na majetky politiků. A na Grossově výpisu nás zarazilo, že si vzal nízkou hypotéku na drahý byt. Tak jsme se začali zajímat, kde vzal hotovost...
Co pak říkáte reakcím politiků? Slavný Paroubkův poraženecký povolební proslov skupina Chinaski použila do své písničky: "Jsem za dementa, za všechno může Kmenta".
Samozřejmě, když otvírám něčí Pandořinu skříňku, potrefení se ozývají. Jiří Paroubek v tom nikdy nezklamal: v každém druhém článku o sobě naštvaně hledal stopy ODS a Topolánka. I když tihle dva si nemají co vyčítat: cokoli napíšeme o Topolánkovi, je to zase podle něj dílo Jiřího Paroubka.
NĚKTERÉ ANONYMY MUSÍME OZNAMOVAT
Reakce ale nejsou jenom úsměvné.
Ano, některé anonymy musíme oznamovat na policii. Naštěstí autorům výhrůžek jde hlavně o to, aby nás zastrašili. Kdyby mě chtěl někdo zabít, udělá to, aniž by mi vyhrožoval.
Nejvíce reakcí jste asi dostal na knížku Kmotr Mrázek, kterou si koupilo 20 tisíc lidí. Jaké máte další informace, že píšete pokračování?
Sehnal jsem tolik informací, svědků a materiálů, že možná nakonec nevzniknou dvě, ale ve finále tři knížky. Mrázek byl tak výjimečnou postavou v polistopadových dějinách téhle republiky, až nad tím zůstává rozum stát. Když jsem teď viděl film Americký gangster od režiséra Ridleyho Scotta, myslel jsem na Mrázka. Je to skoro stejné.
Kniha se líbila i filmařům. Kývl jste na nabídku prodat práva na zfilmování?
Usoudil jsem, že příběh není ještě ucelený, tak jsem nabídku zatím odmítl. Uvidíme, až celou trilogii dopíšu. Teď ale jednám o zfilmování jiné mé knihy, Českého špiona Erwina van Haarlema. Ten se v době komunismu "proboural" do židovské komunity na Západě a navíc se přes deset let vydával za syna úplně cizí ženy. Možnému zfilmování pomohl paradoxně právě Kmotr Mrázek.
Kontaktoval mě jeden evropský producent, čemuž jsem se divil, protože knížka v angličtině ještě nevyšla. A vyprávěl mi, že jeho známý kolega z Česka - producent Ondřej Trojan - si přečetl Mrázka a zjistil, že jsem předtím napsal Českého špiona. Tak si knížku taky přečetl a na nějakém večírku o ní nadšeně svému britskému kolegovi vykládal. Ten se toho chytl a navštívil mě. Uvidíme, jak to nakonec dopadne.
Knížky píšete o víkendech a dovolených?
Psaní knížek pocítila nejvíce má rodina. Když jsem přijel z redakce, zavřel jsem se do pracovny a psal. To samé o víkendech. Místo abych jel s přáteli na hory nebo s rodinou na výlet, seděl jsem u počítače. Cítil jsem ale, že je ta správná doba, kdy to musím napsat. Za deset let bych třeba měl víc času a děti odrostlé, ale Mrázek by už nikoho nezajímal. Snad si v důchodu najdu čas na vnoučata.
|
