Pominu-li prvního ministra Špidlu,který mlčí a čeká,jak se situace vyvine,vystoupí zřetelně jen dvě výrazné osobnosti,jež zaujaly jasně čitelná stanoviska.Prezident Václav Klaus a ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda.Přestože jsou jejich názory zdánlivě protikladné,mají nečekaně i mnoho společného.Ale k věci.Prezident ve svém nedávném rozhovoru pro německý tisk vyslovil domněnku o určitých obavách z dění v Západní Evropě a o důležitosti spojenectví České Republiky s USA.Pokusil bych se krátce vysvětlit jeho obavy.Francie se již několik desítek let spolu s Německem prohlašují za jakýsi motor Evropy a je bez diskuse,že zejména jejich přičiněním se vývoj Evropské Unie dostal do stavu,ve kterém se momentálně nachází.Francie je také hlavní iniciátor takzvané společné evropské obrany a společné zahraniční politiky.Ideou Jacquea Chiraca je vybudování silné Evropy,jež by byla schopna konkurovat USA a to nejen na poli ekonomickém.Tím,že se Francie spojila s Německem,sleduje podle mě dva cíle.Německo je základní evropská ekonomická velmoc a nemá svůj vlastní jaderný arzenál a ani schopnost vojensky reagovat na jakémkoli místě planety.Tuto schopnost má v Evropě pouze Francie a Velká Británie.Francie se tímto obratným tahem mohla dostat do naprosto vůdčí pozice v Evropské Unii,odsunout do ústraní svého jediného konkurenta Velkou Británii a zároveň v budoucnu získat zásadní postavení ve výzbroji oné společné evropské obrany.Roli,kterou by v takové Evropě hrál francouzský zbrojní průmysl snad nemusím zdůrazňovat.Jacques Chirac je zkušený politik,který se dokáže dokonale ovládat.Jeho arogantní reakce proti zemím Střední a Východní Evropy poté,co Polsko ohlásilo nákup amerických bojových letounů a zejména po již legendárním dopisu osmi a následně deseti evropských vrcholných politických představitelů podporujících USA v blížícím se válečném konfliktu, hovoří za vše.Je bez diskuse,že Francie bude mít v Evropě velkou roli,je však také bez diskuse,že ji nebude ovládat.Ani s Německem,ani s nikým jiným.Osobně si myslím ,že členství v NATO a spojenectví s USA je pro naši zemi priorita všech priorit.Mnichov 38 zůstává vzpomínkou minulosti ,ale měl by být i ponaučením pro současnost a budoucnost.V tomto bodě se podle mě jak prezident, tak ministr zahraničí shodují.
Spor o rotujícím předsednictví Evropské Unie může být zásadním i zástupným problémem.Záleží na hledisku pohledu.Pro politiky malých a středních evropských zemí,které souhlasí s koncepcí Evropy-federace,je to problém zásadní,neboť zaručuje rovnost všech členů Evropské Unie.Pro euroskeptiky,kteří jsou spíše pro Evropu předmaastrišskou a tedy jen pro jakési volné liberálně ekonomické spojení se zachováním státních celků jako takových,je to problém zástupný.A zde do sebe naráží vize pana prezidenta a jeho ministra zahraničí.
Celá situace se však ještě zkomplikovala roztržkou pana prezidenta s americkým velvyslancem Stapletonem kvůli našemu členství ve válečné koalici USA.Václav Klaus tak na jedné straně obhajuje zájmy USA v Evropě,neboť USA si nepřejí silnou Evropskou Unii,na straně druhé se přiklonil k minialianci Francie-Německo-Rusko,neboť je humanista a nepřeje si válku.Ministr zahraničí Cyril Svoboda "naopak" obhajuje zájmy USA v Evropě a ve světě/ byl od začátku jeden z mála českých politiků,který v případě irácké krize stál plně a vytrvale na straně válečné koalice/,nicméně souhlasí s koncepcí silné federální Evropy,která je z důvodů výše popsaných důležitá pro Francii a nepřijatelná pro USA.-----Jejich názory se tedy se tedy setkávají rozcházejíce se v jakémsi zajímavém antagonistickém křížení.Kdo se v tom má vyznat?
A tak zatím jediným vítězem v celé té zvláštní šachové partii jsou Spojené státy americké,neboť jedním tahem rozbily Evropu na dva kusy,v nichž část zemí stojí za Francií a Německem a část za Velkou Británií,Španělskem,Portugalskem,Itálií a Dánskem,a zároveň ke všeobecnému překvapení velmi rychle svrhly iráckou diktaturu a tím se usadily ve velmi strategicky důležitém místě pro prosazování jejich zájmů.Dalším vítězem je Tony Blaire,jenž se stal klíčovým evropským politikem.
Spor o rotujícím předsednictví Evropské Unie může být zásadním i zástupným problémem.Záleží na hledisku pohledu.Pro politiky malých a středních evropských zemí,které souhlasí s koncepcí Evropy-federace,je to problém zásadní,neboť zaručuje rovnost všech členů Evropské Unie.Pro euroskeptiky,kteří jsou spíše pro Evropu předmaastrišskou a tedy jen pro jakési volné liberálně ekonomické spojení se zachováním státních celků jako takových,je to problém zástupný.A zde do sebe naráží vize pana prezidenta a jeho ministra zahraničí.
Celá situace se však ještě zkomplikovala roztržkou pana prezidenta s americkým velvyslancem Stapletonem kvůli našemu členství ve válečné koalici USA.Václav Klaus tak na jedné straně obhajuje zájmy USA v Evropě,neboť USA si nepřejí silnou Evropskou Unii,na straně druhé se přiklonil k minialianci Francie-Německo-Rusko,neboť je humanista a nepřeje si válku.Ministr zahraničí Cyril Svoboda "naopak" obhajuje zájmy USA v Evropě a ve světě/ byl od začátku jeden z mála českých politiků,který v případě irácké krize stál plně a vytrvale na straně válečné koalice/,nicméně souhlasí s koncepcí silné federální Evropy,která je z důvodů výše popsaných důležitá pro Francii a nepřijatelná pro USA.-----Jejich názory se tedy se tedy setkávají rozcházejíce se v jakémsi zajímavém antagonistickém křížení.Kdo se v tom má vyznat?
A tak zatím jediným vítězem v celé té zvláštní šachové partii jsou Spojené státy americké,neboť jedním tahem rozbily Evropu na dva kusy,v nichž část zemí stojí za Francií a Německem a část za Velkou Británií,Španělskem,Portugalskem,Itálií a Dánskem,a zároveň ke všeobecnému překvapení velmi rychle svrhly iráckou diktaturu a tím se usadily ve velmi strategicky důležitém místě pro prosazování jejich zájmů.Dalším vítězem je Tony Blaire,jenž se stal klíčovým evropským politikem.
