"Zachránil jsem se z padajícího bombardéru jen zázrakem. Dokonce jsem prosil Boha, aby mi pomohl ven. Naštěstí mě exploze včas vymrštila. Na to se nedá zapomenout," vzpomíná navigátor amerického bombardéru Qualman. Jen čtyři z deseti mužů jeho Liberatoru měli tehdy v bitvě nad Troubkami stejné štěstí jako on a přežili.
Přesto nenávist k tehdejším německým nepřátelům necítí. Dokonce dokáže s úsměvem a bez emocí stisknout ruku veliteli německé stíhací eskadry, která tehdy jeho letoun poslala k zemi. "Válka je minulostí," vysvětluje Qualman. Günther Rall, jehož podřízení Američanův letoun sestřelili, s bývalým nepřítelem souhlasí.
"Není to výjimečný pocit, dívat se do očí bývalých nepřátel. Sešel jsem se i s veterány v Moskvě, přitom právě nad Ruskem jsem dosáhl nejvíc sestřelů," říká třetí nejúspěšnější stíhač na světě - pilot německé Luftwafe Rall, jenž má na kontě 275 sestřelených letadel.
Oba muži sice oblékali uniformy znepřátelených zemí, teď však tvrdí, že jediné, co je rozdělilo, bylo místo narození. "Kdybychom tehdy stáli vedle sebe a ne proti, byli bychom přátelé," míní letci, kteří se sešli přednedávnem v Přerově. Američtí piloti, kteří se zúčastnili bitvy nad Hanou, a němečtí stíhači navštívili místa, kam kdysi dopadaly trosky jejich letadel, a poklonili se památce mrtvých kamarádů na hřbitově v Troubkách.
"Ještě nikdy se nesešel velitel eskadry, která způsobila masakr, s těmi z druhé strany, co jej přežili," říká Jaroslav Schön z přerovského Klubu svazu letců.
Letcům sice pohled do tváří bývalých protivníků nevadí, ale v hlavách obyčejných lidí téma války stále žije. Zatímco Američané, jejichž padlým kamarádům Troubečtí opečovávají pomník, sklidili potlesk, oba německé letce vítalo mrazivé ticho.
"Bál jsem se, aby se něco nestalo," popisuje přípravy setkání Schön. "Lidé mi nadávali do nacistů, nebylo jednoduché to zorganizovat. Chtěli jsme, aby hudba hrála hymny všech států.
Pak jsem si ale uvědomil, že slova německé hymny Deutschland, Deutschland nejsou českým uším zrovna příjemná. Museli jsme tedy upustit i od americké. Američanům jsme to s obtížemi vysvětlovali. Netuší, co Češi za války zkusili," říká Schön.
Jak je možné, že letci k sobě necítí nenávist? "Dělali jen svou práci. Plnili sice protichůdné rozkazy, to ale neznamená, že se teď nenávidí. Naopak - uznávají se," vysvětluje badatel Jan Hlavačka.
Historik Jiří Rajlich nabízí jiný úhel pohledu: "Letci znali důvěrně tvář protivníka, která byla velmi podobná jejich vlastní podobizně. Proto dokáží odpustit snadněji než civilisté." Za šílené by ovšem považoval setkání vězňů koncentračního tábora s dozorci.
"Vždyť čím se podobá oběť zločinci z lágru?" namítá Rajlich. Přesto ne všichni letci dokázali utišit svědomí a oprostit se od mrtvých, které za sebou zanechali.
"Pozvali jsme i Němce Paula Lixfelda, který tehdy nad Troubkami sestřelil Thomase Qualmana, a tlumočili přání Američanů vidět ho. Nadšeně souhlasil, nakonec ale nepřijel," říká Hlavačka. Obrat způsobily fotografie, a hlavně statistika bitvy s počty zničených letadel a obětí, kterou mu Hlavačka poslal.
"Netušil, že tu zemřelo tolik lidí. Zprávy o masakru ho dost vzaly. Napsal mi proto, že by nedokázal stát nad hroby padlých a myslet na to, že on je za jejich smrt zodpovědný," dodává Hlavačka.
