To vypadá pěkně. Ať se všichni všechno dozvědí a lidé si to už nějak přeberou.
Jenže sedmnáct kilometrů spisů si běžný člověk jen tak nepřebere. Také proto se zřejmě mluví o vzniku nové instituce – Ústavu paměti národa, který by všechny tyto informace zpracovával a interpretoval.
A hned vznikají dva základní problémy: jak zajistit opravdu nezávislou, politicky nepředpojatou interpretaci faktů a zároveň odpovídající ochranu osobních dat.
Absolutní zveřejnění všeho je v civilizovaném prostředí, které respektuje důstojnost osoby, nemožné.
Není jasné, jak může ministr Langer spustit podobnou lavinu a přitom se nedostat do sporu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku a ve které se praví, že "každý má v této zemi právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě".
Ve jménu tradice
Lidí postižených podobným zveřejněním by byla zákonitě řada včetně těch, kteří byli oběťmi pronásledování, kteří se ve spisech ocitli i náhodně. Právě totalitní režim podobná práva pošlapával a způsoboval, že se v něm člověk ani v soukromí nemohl cítit jako soukromá osoba.
Nelze připustit, abychom po osmnácti letech na tuto praxi Státní bezpečnosti navazovali.
Když navštívíte například Gauckův ústav v Německu, zjistíte, že do archivů můžete nahlédnout jen omezeně, a pokud splňujete určité podmínky. Konkrétní spis dostanete, pouze pokud jste obětí nebo když v dané oblasti bádáte.
Některé informace mohou být přístupné také jen pro instituce, které vyžadují bezúhonnost pro jisté funkce. Pravidla jsou opravdu přísná, řada jmen je začerněna, rozsah z toho, co je vám poskytnuto, je stanovován individuálně a můžete do svazku pouze nahlédnout.
Celý systém nedovoluje, aby se například bulvarizovaly informace ze života známých osobností, aby se veřejně zneužívalo dat a událostí vytrhaných z kontextu. U nás ani dnes podobná pravidla na práci s archivy neplatí.
Poslední novela zákona o archivnictví je předmětem ústavního sporu. Ještě ani nedošlo k tomu, co slibuje ministr Ivan Langer, a už se ukazuje, jaká rizika s sebou volná hra s údaji v archivech Státní bezpečnosti nese.
Někdejší řídící důstojníci Státní bezpečnosti dnes loajálně pomáhají ministerstvu vnitra usvědčit bývalé spolupracovníky před soudy.
Pohodlné alibi
Některá jména jsou dnes vytahována na pranýř jako králíci z klobouku. Není jasné, jestli to povede k lepšímu pochopení minulosti. Možná se zde spíš poskytuje pohodlné alibi většinové společnosti.
Nepozoruji, že by výrazně rostl obdiv vůči těm, kteří včerejšímu socialistickému režimu dokázali vzdorovat. Dnes zbožňujeme úspěch a většina by si asi znovu nad chováním disidentů ťukala na čelo.
Mnoho se nemluví o tom, že socialismus poznamenal významně také ty, kteří se Státní bezpečností nic společného neměli. Režim měl své metody – výběr na vysoké školy, omezení cestování do zahraničí, rituály poslušnosti.
O tom všem si v zadání pro práci nového Ústavu paměti národa nepřečteme nic.
Obsese archivy Státní bezpečnosti nemusí vůbec pomáhat pochopit, jak to v našem socialismu většinově fungovalo. Proto tvrdím, že politici nemají co mluvit historikům do jejich řemesla.
Je řada způsobů, jak pomoci vědě o historii. Můžeme posílit prostředky na granty, investovat do stávajících ústavů, zkvalitnit výuku historie na školách.
Vytvářejme lepší podmínky pro studium českých dějin, ale nepřikazujme těm, kteří píší o historii, nad čím mají bádat a kam mají dospět. Protože, jak napsal Paul Valéry: "Duch je skutečným duchem jen tehdy, když vane, kam chce."
