Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nepokračujme v praxi StB

  1:00aktualizováno  1:00
Projekt "otevřené minulosti", představený ministrem vnitra Ivanem Langerem, má znamenat odtajnění a internetové zpřístupnění 17 kilometrů archivů Státní bezpečnosti. Prý pouze pár centimetrů spisů by mělo zůstat utajeno z důvodu ochrany bezpečnosti státu.
Vytvářejme lepší podmínky pro studium českých dějin, ale nepřikazujme těm, kteří píší o historii, nad čím mají bádat a kam mají dospět.

Vytvářejme lepší podmínky pro studium českých dějin, ale nepřikazujme těm, kteří píší o historii, nad čím mají bádat a kam mají dospět. | foto: Radek KalhousMF DNES

To vypadá pěkně. Ať se všichni všechno dozvědí a lidé si to už nějak přeberou.

Jenže sedmnáct kilometrů spisů si běžný člověk jen tak nepřebere. Také proto se zřejmě mluví o vzniku nové instituce – Ústavu paměti národa, který by všechny tyto informace zpracovával a interpretoval.

A hned vznikají dva základní problémy: jak zajistit opravdu nezávislou, politicky nepředpojatou interpretaci faktů a zároveň odpovídající ochranu osobních dat.

Absolutní zveřejnění všeho je v civilizovaném prostředí, které respektuje důstojnost osoby, nemožné.

Není jasné, jak může ministr Langer spustit podobnou lavinu a přitom se nedostat do sporu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku a ve které se praví, že "každý má v této zemi právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě".

Ve jménu tradice
Lidí postižených podobným zveřejněním by byla zákonitě řada včetně těch, kteří byli oběťmi pronásledování, kteří se ve spisech ocitli i náhodně. Právě totalitní režim podobná práva pošlapával a způsoboval, že se v něm člověk ani v soukromí nemohl cítit jako soukromá osoba.

Nelze připustit, abychom po osmnácti letech na tuto praxi Státní bezpečnosti navazovali.

Když navštívíte například Gauckův ústav v Německu, zjistíte, že do archivů můžete nahlédnout jen omezeně, a pokud splňujete určité podmínky. Konkrétní spis dostanete, pouze pokud jste obětí nebo když v dané oblasti bádáte.

Některé informace mohou být přístupné také jen pro instituce, které vyžadují bezúhonnost pro jisté funkce. Pravidla jsou opravdu přísná, řada jmen je začerněna, rozsah z toho, co je vám poskytnuto, je stanovován individuálně a můžete do svazku pouze nahlédnout.

Celý systém nedovoluje, aby se například bulvarizovaly informace ze života známých osobností, aby se veřejně zneužívalo dat a událostí vytrhaných z kontextu. U nás ani dnes podobná pravidla na práci s archivy neplatí.

Poslední novela zákona o archivnictví je předmětem ústavního sporu. Ještě ani nedošlo k tomu, co slibuje ministr Ivan Langer, a už se ukazuje, jaká rizika s sebou volná hra s údaji v archivech Státní bezpečnosti nese.

Někdejší řídící důstojníci Státní bezpečnosti dnes loajálně pomáhají ministerstvu vnitra usvědčit bývalé spolupracovníky před soudy.

Pohodlné alibi
Některá jména jsou dnes vytahována na pranýř jako králíci z klobouku. Není jasné, jestli to povede k lepšímu pochopení minulosti. Možná se zde spíš poskytuje pohodlné alibi většinové společnosti.

Nepozoruji, že by výrazně rostl obdiv vůči těm, kteří včerejšímu socialistickému režimu dokázali vzdorovat. Dnes zbožňujeme úspěch a většina by si asi znovu nad chováním disidentů ťukala na čelo.

Mnoho se nemluví o tom, že socialismus poznamenal významně také ty, kteří se Státní bezpečností nic společného neměli. Režim měl své metody – výběr na vysoké školy, omezení cestování do zahraničí, rituály poslušnosti.

O tom všem si v zadání pro práci nového Ústavu paměti národa nepřečteme nic.

Obsese archivy Státní bezpečnosti nemusí vůbec pomáhat pochopit, jak to v našem socialismu většinově fungovalo. Proto tvrdím, že politici nemají co mluvit historikům do jejich řemesla.

Je řada způsobů, jak pomoci vědě o historii. Můžeme posílit prostředky na granty, investovat do stávajících ústavů, zkvalitnit výuku historie na školách.

Vytvářejme lepší podmínky pro studium českých dějin, ale nepřikazujme těm, kteří píší o historii, nad čím mají bádat a kam mají dospět. Protože, jak napsal Paul Valéry: "Duch je skutečným duchem jen tehdy, když vane, kam chce."

Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Programátoři Ivan Buchta a Martin Pezlar. Řecký soud začal po letech znovu...
Čeští programátoři unikli řeckému vězení, chtějí se však soudit dál

V Řecku hrozilo dvěma Čechům dvacet let za špionáž, vybojovali podmínku. Teď chtějí čistý trestní rejstřík. Fotili prý jen to, co ostatní turisté na ostrově.  celý článek

Prostějovská radnice.
Prostějov zůstává bez tajemnice, vítězka tendru se neshodla s primátorkou

Magistrátu v Prostějově se napoprvé nepodařilo obsadit uvolněné místo tajemníka, přestože z výběrového řízení vzešla vítězná kandidátka. Ta porazila další dva...  celý článek

Ivan Hanuš obdržel v Pelhřimově certifikát.
Rekordní putování dopisu má pokračování, tentokrát přišel z Ruska e-mail

Příběh nejdéle doručované poštovní zásilky v České republice pokračuje. Ivanu Hanušovi se ozvala neteř ruské lékařky, která před více než 28 lety poslala jeho...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.