Skutečný Kaddáfí není fanfaron s gesty Mussoliniho, který se naparuje a pak zaleze, když na něj houkne rytíř v brnění.
Podívejme se na něj jinak: v roce 1986 se klidně postavil Reaganově Americe a šel s ní do ozbrojeného konfliktu. Válčil v Čadu a tím se vzepřel i Francii.
Bylo mu to jedno, protože je hráč. To projevil už ve svých sedmadvaceti, kdy stál v čele puče, jenž svrhl monarchii. Už jednačtyřicet let vládne Libyi a za tu dobu musel prokázat krutost, bojovnost a odvahu. Když diktátor přežije tak dlouho, svědčí to o tom, že je úspěšnou a silnou šelmou s dobrými instinkty, která se umí udržet na vrcholu potravního řetězce.
Operace Úsvit Odysey pokračuje druhým dnemLibyjská protivzdušná obrana pod palbou amerických stíhaček |
Kaddáfí přežil americké bombardování, pokusy o atentát, ale i dlouhé roky izolace. Nikdy neměl plné kalhoty, nesložil se, naopak bojoval, byť prostředky, jimž mezinárodní právo říká terorismus. Jako pokračování tehdejších válek nechal vyhodit do povětří americké a francouzské letadlo, s Brity si účty vyřizoval tím, že podporoval teroristy z IRA. Neměl problém hodit rukavici největším arabským potentátům a arogantně kázat Gorbačovovi, přestože se tehdy o SSSR opíral.
Americké a britské lodi vypálily přes sto řízených střel Tomahawk (19. března 2011)
V noci oblohu nad Tripolisem protínaly raketové střely spojenců (20. března 2011)
Vypadal jako blázen, ale vždy to měl dobře prokalkulované. Celý život mátl svým excentrickým chováním, bombastickými slovy i kabaretním vzhledem. Tak, že nakonec vždy zmátl všechny. Vypadá směšně, ale uvažuje chladně a racionálně. Stal se Bushovým vzorem polepšeného teroristy a šikovně se vykoupil z klatby za Lockerbie.
Že hraje dobře šachy i v hořícím domě, prokázal před několika dny: když bylo v OSN rozhodnuto o bezletové zóně, vyhlásil okamžité příměří. Vypadalo jako kapitulace, ale bylo to jen proto, aby získal čas dopravit jednotky k Benghází dřív, než z nebe začnou pršet chytré zbraně.
Nečekejme, že tenhle muž teď začne pobrekávat a zabalí to.
Ví, že je v koutě
Protože není hlupák, ví, že ani nemůže. Viděl, co potkalo Saddáma. Viděl, jak skončil největší přítel Ameriky Mubarak – zablokované účty a domácí vězení, a jakým psancem se stal velký přítel Francie, tuniský exprezident. Slyšel velmi dobře řeči o mezinárodním soudu a ví, že jemu Saúdská Arábie azyl u moře neposkytne. Ví taky, že ho k vodě pustili i Rusové a Čína, když nezablokovali v Radě bezpečnosti rezoluci o bezletové zóně.
Ale proč by o tom vůbec uvažoval: tak jako máme tendenci podceňovat barvité postavy jeho typu, máme současně tendenci přeceňovat sílu vlastních zbraní, když je nasadíme proti mužům z pouště, které považujeme za komické.
Na první pohled to vypadá děsivě: Amerika, Francie a Británie stojí proti němu, NATO zvažuje, jak se zapojí. Ale mohou jediné, ostřelovat ho ze vzduchu. Je to nepříjemné, ale válka o Libyi se rozhodne na zemi. Kaddáfí si může být jistý jedním – pozemní jednotky Západu se v Libyi nevylodí. Nemají na to mandát a ani se jim nechce. Dávají to i najevo.
Hořící autobus nedaleko východolibyjského města Benghází (20. března 2011)
Libyjští povstalci procházejí okolo těl Kaddáfího vojáků asi 35 kilometrů západně od Benghází (20. březen 2011)
Kdyby před osmi lety Američané Saddáma taky jen bombardovali ze vzduchu, seděl by možná v Bagdádu dodnes.
I tohle Kaddáfí ví. Může se samozřejmě stát cokoliv, může být zabit, zavražděn, jeho nálety demoralizovaná armáda se může rozpadnout, může přeci jen dojít k nějakému jednání za kulisami, při nichž mu nabídnou podmínky, jaké se neodmítají. Ale jinak to má pořád ve svých rukou.
I když to tak ve chvíli, kdy na něj dopadají chytré zbraně největších mocností Západu, nevypadá.
