"Už to stačilo," tvrdí sedmačtyřicetiletá Noblesová. "Je zapotřebí si uvědomit, že život je pro živé." Není ani zdaleka sama, kdo dává najevo frustraci nad tím, co považuje za nezdravé lpění na všem, co obklopuje 11. září. Někteří jsou možná přesyceni tím, jak podnikatelé vydělávají na tričkách, kloboucích a čemkoli, co nese logo New Yorku a newyorských hasičů.
Možná už mají dost toho, že dávají dary a potom jen slyší rodiny obětí, jak říkají, že peníze se k nim nedostaly nebo že jich nedorazilo dost. Nebo to mohl být posttraumatický stres, přemíra bolesti a smutku, kterou prostě nešlo unést. Psychologové tvrdí, že "únava z 11. září" je přirozenou reakcí.
"Američané se špatně vyrovnávají s nejistotou," tvrdí psycholožka Debra Condrenová. "Chceme věci uzavřít. Rychle je vyřešit. A v tomto případě řešení neexistuje."
Také Brian Pilant z Tempe v Arizoně touží po tom, aby se o 11. září už přestalo mluvit. Když se útoky odehrály, byl otřesen stejně jako všichni ostatní. "Nejdřív jsem si myslel, že to je konec světa," říká.
Teď se domnívá, že truchlení je již kontraproduktivní. "Musíme toho nechat. Mluvit o věcech, které můžeme udělat a o které se musíme postarat, je v pořádku. Ale ne o tom, s čím nemůžeme nic dělat - třeba s faktem, že se to vůbec stalo."
Jiní jsou však přesvědčeni, že pokračující připomínky tragédie jsou nezbytné k tomu, aby lidé neupadli opět do přehnaného uspokojení.
"Když žijete ve městě Columbus v Ohiu, cítíte se svým způsobem chráněni, ale to není správné, protože chráněni nejsme," myslí si devětatřicetiletá Bridget Molloyová. Stále si dělá čas na to, aby si četla profily obětí publikované v The New York Times.
"My Američané máme velmi krátkou paměť," míní Molloyová. "Já se obávám, že lidé opět sklouznou do svého pohodlí. V té chvíli se zase dostaneme do potíží." Lesliemu Barnettovi z Evansvillu v Indianě se nelíbí, jak se přistupuje k rodinám obětí z 11. září a jiných útoků.
"A co lidé zabití při útoku na federální budovu v Oklahomě, nebo na americká velvyslanectví v Africe?" ptá se pětašedesátiletý Barnett. "A co vojáci, kteří byli zabiti a jejich rodiny dostaly jen vojenskou životní pojistku? Kudy vede ta hranice?"
Mnoho dalších lidí se bojí dávat najevo své odmítavé pocity. Obávají se, jak by to vypadalo, kdyby řekli, že všichni hasiči a policisté nejsou hrdinové, nebo kdyby nahlas vyslovili, že už jsou unaveni z plačtivých televizních rozhovorů s vdovami. "Veškerá nadměrná pozornost rozmělňuje samu událost, kterou chce přitom zvěčnit," konstatuje devětadvacetiletý Newyorčan Marc Prindle.
