Není to náboženská válka!

Skutečná válka mezi křesťany a muslimy už skončila - trvala skoro půl druhého tisíciletí a definitivně ji ukončil rozpad Turecké říše. Nikdo ze současných vládců muslimských zemí Blízkého a Středního východu ani ve snu nepomýšlí na konfrontaci se Západem. Jde spíš o "muslimskou variantu" náboženských válek, které zachvátily křesťanský svět v době, kdy od zrodu křesťanství uplynulo něco přes čtrnáct set let. Islámu je dnes necelých čtrnáct set let, to znamená, že dospěl přibližně do téhož "nebezpečného" věku. Jde tedy jednoznačně o problém uvnitř islámského světa, ne o srážku mezi dvěma rozdílnými vírami.

Rozdíl oproti krizi, jež kdysi postihla křesťanstvo, tkví v tom, že v době krvavých střetů mezi křesťany tu nebyla žádná rozvinutější civilizace, která by mohla katolické církvi odvádět ovečky od zbožného rozjímání; znepokojivé podněty, touha po poznání a po lepším životě, vycházely ze samého středu křesťanského světa. Také u nás se tehdy (jako dnes v muslimském světě) církevní činitelé intenzívně pletli do politiky. A právě v době, kdy boj o investituru definitivně  vyhrála světská moc, došlo k rozštěpení křesťanstva, protože mocní světští vládci začali církev ve svých zemích ovládat a snažili se jí samozřejmě využít, protože tehdy měla mnohem větší vliv na veřejné mínění než dnes. V muslimském světě však hlavní nebezpečí představitelům islámu nehrozí od jejich domácích vládců a politiků, ale od západní "americké" kultury. Džíny, trička, coca-cola, rocková hudba, to všechno jsou pro mladé muslimy mocná lákadla, proti nimž nemají imámové co nabídnout - a tak rozdmýchávají náboženský a nacionalistický fanatismus, jehož důsledky jsou ovšem hrůzné. Extrémisté, toužící po návratu ke klasickému  životu islámské společnosti, se tedy nedostávají primárně do konfliktu s cizím elementem, ale s nedostatkem ochoty svých krajanů sdílet s nimi jejich stesk po středověku. Jako vždy a všude se ovšem i v těchto zemích najdou lidé s potřebnou výmluvností a charismatem, schopní strhnout řadu lidí k nepochopitelným, zrůdným činům.
Jde tedy přece jen o válku mezi náboženstvími? Ne, určitě ne. Jde zase jednou (bůhví už pokolikáté v dějinách lidstva) o boj proti těm, kdo nostalgicky touží po návratu "starého, spořádaného světa". Aktivity těchto lidí nesouvisí ani tak s náboženstvím, jako spíš s vymýváním mozků. Přitom si nejspíš uvědomují, že vedou boj předem ztracený. Co je totiž nejvýraznějším znakem terorismu? Je to zbraň, používaná vždycky jen těmi, kdo už svůj boj prohráli. Nemají šanci sebrat dostatečné síly k tomu, aby nový vývoj zvrátili a opět nastolili již zaniklý řád a tak se jen zoufale snaží ten nový svět zranit, poškodit či snad dokonce rozbít v naději, že se potom i ostatním, stejně jako jim, zasteskne po starých dobrých časech.