Václavek připouští, že politicky je to návrh nešťastný, vidí však v něm systémovou správnost. A systém je nadevše. Tisíc korun může vzít čert. Nikdo nezchudne, nikdo nezbohatne.
Čert může vzít i skutečnost, že někteří hejtmani a jim podobní kanáři si kupují přeluxusní služební auta. Pár milionových limuzín stát nepřevrátí. Ve výčtu přepychů, které z hlediska rozpočtu "nic neznamenají", bychom mohli pokračovat.
Pedant by přidal i rozmach státních zaměstnanců (o třicet tisíc za rok) a jejich rostoucí platy, jimiž si vláda kupuje lásku zaměstnanců. Tato státní nenasytnost, připusťme, dramatickou roli v rozpočtu nehraje.
Služba vlasti se neplatí, psal kdysi Rašín. Dnes by jej hodili do řeky. Kdo slouží vlasti, chce mít mramorové desky pod nohama.
Vláda škrtá, ale hodnostářům všech barev je Škoda Octavia málo. Úřednické zadky potřebují něco lepšího. Že si poslanci zastaví stoupání gáže, je správné.
Že se zabývají mazaným návrhem systémového Václavka, je trapné. Problém však nevězí v penězích, nýbrž ve smyslu gest a ve stylu, jímž se veřejná správa pod taktovkou parlamentu rozmachuje.
Doba chce skromnost, systémové úspory, Rašínovsky cudnou chudobu. Kdo chodí na recepce států v Praze přihlášených, diví se: čím chudší země, tím bohatší hostina. USA vám dají mrkev a kosti z kuřete.
Naši činitelé rádi sedají u bohatěji prostřených stolů. Měli by však razit nové heslo - chudý racionální stát cti netratí. Zato audi za tři miliony pod zadkem starosty oprýskaného města cti tratí.
