A že právě jejich hlasovací skupiny nepodpořily jeho projekt modernizace strany.
Následně je nepřímo vyzval, aby potvrdili respekt k jeho autoritě. Předseda sociální demokracie totiž správně vytušil, že výsledky sjezdu jsou předzvěstí pozdějšího odsunutí jeho osoby na druhou kolej.
V zákulisí to mělo ještě dramatičtější podobu, když Jiří Paroubek určitým lidem oznámil, že uvažuje o odchodu z vedení ČSSD. Tento postoj trval jen několik dní a poté, co přišla delegace několika jeho stoupenců, vzal svůj úmysl neúmysl zpět.
Maskování handicapu
Faktem je, že se mu deklarativního slibu věrnosti od obou místopředsedů nedostalo, což si vyhodnotil po svém a v nejsilnější opoziční straně začala válka o to, kdo povede stranu v příštích volbách.
Kde jsou kořeny současné situace?
Před dvěma lety, když se Jiří Paroubek v době grossovské krize shodou mnoha náhod stal šéfem sociální demokracie, bylo to snad poprvé po listopadu 1989, kdy se v čele politické strany objevil vojevůdce bez armády.
Nejdříve se tento handicap snažil maskovat tím, že od léta 2005 do léta 2006 rozjel jednu velkou předvolební kampaň, sociální demokracii odsunul stranou a komunikoval přímo s voliči. V tom ostatně pokračoval i dalších osm měsíců po volbách.
Obchod
Když se však etablovala vláda Mirka Topolánka a on měl začít dělat standardní opoziční politiku opřenou o souhlas své strany, ukázalo se, že to nejde.
To byl mimochodem jeden z hlavních motivů vzniku konceptu modernizace ČSSD, totiž utvoření nové proparoubkovské stranické garnitury na všech úrovních.
Před sjezdem s dostatečným předstihem oslovil čekatele na funkce a nabídl jim obchod – podporu mojí osoby výměnou za nástroj k sesazení současných stranických klik na okresní a krajské úrovni.
Mladí pomocníci
Prostředkem se měly stát změněné stanovy, díky nimž by si funkcionáře už nevolili delegáti, ale všichni členové, což dávalo čekatelům na funkce za určitých okolností možnost rychlého vzestupu. Jedna stranická vrstva tak měla postupně nahradit druhou.
Tomu se však v zákulisí sjezdu postavili Škromach se Sobotkou, kteří dnes ovládají většinu Moravy, která je zase v ČSSD rozhodující mocenskou skupinou.
Výsledkem jsou dnešní boje, které se už přelily i na stránky novin. Jaké bude pravděpodobné pokračování?
Jiří Paroubek se rozhodl zvednout hozenou rukavici a jít do boje se záměrem uskutečnit modernizaci navzdory výsledkům sjezdu. Už před mnoha měsíci se obklopil politiky o generaci mladšími (Tejc, Hašek, Tvrdík, Hamáček, Dimun), s jejichž pomocí vytváří alternativní stranické řízení a ke svému cíli chce dospět sérií krátkých skoků a rychlých personálních řešení.
Prototyp antimodernosti?
Bude zajímavé sledovat, jak na to zareagují jeho straničtí oponenti, kteří chtějí pouze zachovat status quo.
Projekt modernizace má vedle mocenské i svou programovou část.
Vychází z této úvahy: nikdy nevyhrajeme volby, když nás bude volit jenom levice a neoslovíme mladé a střední vrstvy.
Paroubek proto chce provést "revoluci shora" a do popředí vysunout mladší a intelektuálnější typy sociálnědemokratických politiků.
Otázka je, zda vyvrcholením modernizační revoluce nebude i odsunutí jeho samého, jenž je pro většinu lidí z těchto vrstev přímo prototypem antimodernosti.
V tom případě by se stal – slovy Milana Kundery – duchaplným spojencem svých vlastních hrobařů.
