"Už jsme se na utrpení Iráčanů a zvláště žíravinami poleptaných dětí, jež se potulují po opuštěných ocelárnách, nemohli dívat, a tak jsme stálou přítomnost našich lékařů v Basře urychlili. Zatím alespoň jakýmsi 'jádrem', kolem kterého později vyroste celý lazaret. A opět s několikatýdenním předstihem," vysvětluje velitel protichemického praporu Dušan Lupuljev, jemuž je polní nemocnice podřízena.
Čtrnáct zdravotníků brzy posílí další. Kompletní nemocnice pak vztyčí u Basry českou vlajku na přelomu dubna a května. "Lidé téměř nespí. Musím je brzdit, aby si i odpočali," říká generál.
Přestože o správnosti svých rozkazů nepochybuje, posílá k Basře se zdravotníky také po zuby ozbrojené výsadkáře. Ti se zvláště od zdravotních sester nehnou ani na krok. Zejména výrostci je totiž zvědavě okukují, a jak je to jen možné, dotýkají se jich. "Nevím, proč to dělají, ale už to nebude pokračovat," řekl chemik.
Češi se už v Basře usadili natrvalo
Trpělivost došla českým lékařům v Zálivu. Už se totiž nemohli dál dívat na utrpení lidí v jihoirácké Basře a rozhodli se, že od včerejška zůstávají ve městě natrvalo. Nehledě na častou střelbu, drancování, a dokonce útoky na britské vojáky, kteří město obsadili.
"Dosud jsme se zdravotníky a humanitární pomocí z Kuvajtu do Basry jen dojížděli a na noc se vždy vraceli do americké základny v Camp Doha. Ale strádání civilistů vzrostlo do té míry, že už to takhle dál nešlo. Od včerejška je proto v Basře stálý tým našich zdravotníků - jakési jádro polní nemocnice který bude místním kdykoliv k dispozici," uvedl velitel česko-slovenského protichemického praporu v Kuvajtu Dušan Lupuljev.
Na čtyři lékaře, šest zdravotních sester a čtyři řidiče-zdravotní instruktory čeká v Basře jen těžko představitelný očistec. Očistcem jsou podle generála mimořádně skromné hygienické podmínky, jídlo jen z konzerv, rostoucí vedra a péče o nemocné či zraněné bez ohledu na únavu.
Ale je to i neustálá ochrana po zuby ozbrojených výsadkářů. Do Basry se přesto hlásily desítky lidí, které Lupuljev zklamal odmítnutím. Téměř každý den propukají mezi Čechy hádky o to, kdo tentokrát pojede s humanitární pomocí či vodou do Iráku - i když je to jen "na otočku".
Tak třeba zdravotní sestra Miroslava Chmelková. V Zálivu je už podruhé a v Basře chtěla, když viděla strádající děti, zůstat natrvalo už při prvním výjezdu zdravotníků.
"Je to tu zatím nebezpečné, vracíme se zpět," zněl tehdy nekompromisní rozkaz velitele. A Chmelkové nebyly nic platné ani slzy. I včera měla málem na krajíčku - to proto, že už mohla do Iráku natrvalo odjet.
Vybrané "zdravotnické jádro" nemůže sice kvůli improvizovaným podmínkám ještě operovat, ale zachraňovat lidské životy už ano. Například děti poleptané kyselinou. Zdravotníci počítají i s léčbou nebezpečných infekcí či těžkých střevních katarů, na něž mohou dehydrovaní Iráčané i zemřít.
A kde v Basře přicházejí děti k tak strašným zraněním, jako je poleptání kyselinou? Vysvětlení je jednoduché. V absolutním bezvládí Iráčané rabují a vykrádají vše, co jen lze vykrást. Tedy i státní strojírenské firmy. A v několika z nich na sebe děti převrhly nádoby s žíravinou.
"Pohled na kluka s rozleptaným obličejem nepřeju nikomu - strašný zážitek," vysvětluje generál jeden z důvodů, proč urychlil odjezd do Basry bez ohledu na značná osobní rizika.
Lupuljev otálí s odpovědí na otázku, zda riziko není pro zdravotníky přece jen velké. "Nebezpečné to je - přiznávám. Ale je to naše práce. Myslím, že většina mých lidí si ještě nikdy nepřipadala tak užitečná jako právě v těchto dnech tady v Zálivu. Co víc k tomu dodat?"
Češi rozbili tábor u bývalého vojenského lazaretu, který Iráčané opustili.
