Čísla o tom, jak úspěšně nebo neúspěšně léčí, zdravotnická zařízení totiž většinou tají. Obvykle to zdůvodňují tím, že pacient-laik by informace špatně interpretoval.
Když se MF DNES obrátila na několik nemocnic s žádostí, aby jí tyto údaje poskytly, a odvolala se na zákon o svobodném přístupu informací, vyhověly jen některé porodnice. Naopak kardiochirurgická pracoviště to zcela odmítla.
„Výbor České společnosti kardiovaskulární chirurgie se usnesl, že operační výsledky, úmrtnost a komplikace jednotlivých center nebudou zveřejňovány,“ odpověděl ředitel Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně profesor Jan Černý. Informace samy o sobě pacientovi prý nic neřeknou.
Spoluautor zákona o svobodě informací, bývalý poslanec Oldřich Kužílek, o dohodě kardiochirurgů řekl: „Je to naprosto zrůdné sdělení. V podtextu tohoto postoje není nic jiného než tvrzení, že občané jsou nesvéprávní hlupáci, kteří nesmějí vědět pravdu, protože by ji nepochopili.“ Lékaři však upozorňují: má-li některé pracoviště vyšší počet úmrtí, neznamená to, že je horší.
Může totiž jít o vysoce specializované centrum, které léčí pacienty v horším zdravotním stavu. „Rozhodnutí výboru je správné. Zveřejnění by mohlo vést k velice neblahým důsledkům,“ tvrdí profesor Černý. Stejný postoj zastává i ministr zdravotnictví Bohumil Fišer, který řekl: „Jsem rozhodně proti tomu, aby nemocnice musely veřejně sdělovat své léčebné výsledky. Mohlo by se stát, že nikdo by nechtěl léčit ty nejtěžší pacienty, aby si nezhoršoval statistiku.“
Obyčejný smrtelník tak ovšem nemá vůbec žádnou možnost objektivně zjistit, kde by pro něj bylo nejlepší nechat si operovat srdce. A nemá ani šanci ověřit si, co je pravdy na sdělení předsedkyně Občanského sdružení pro ochranu pacientů Vladimíry Boškové, že „mezi výsledky českých kardiochirurgických pracovišť jsou velké rozdíly“. Boškové to řekli pracovníci Školy veřejného zdravotnictví, v zákulisí si o podobných informacích povídají například poslanci.
Jenže i takové informace lze při troše dobré vůle podat tak, aby riziko špatného výkladu bylo minimální. To znamená zveřejňovat je tak, aby byly srovnatelné a neházely okresní nemocnici do jednoho pytle se specializovaným kardiochirurgickým pracovištěm. Ostatně - samy nemocnice tak postupují, když chtějí vědět, jak si vedou.
„Existuje takzvaná předpokládaná úmrtnost, kdy se údaje o počtu zemřelých porovnávají se skupinou stejně nemocných,“ potvrzuje šéf kardiochirurgie v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) Jan Pirk, který tímto způsobem srovnává výsledky svého pracoviště s výsledky amerických kolegů.
Profesor Pirk připouští, že není jednoduché předat veřejnosti informace, s nimiž pracují odborníci, avšak soudí: „Určitě to jde.“ Pirk je zastáncem toho, aby lidé měli možnost takové údaje získat. „I já bych chtěl takové údaje znát, kdybych šel na operaci. Stejně jako mě zajímá, které auto je dobré - a auto, to je proti lidskému životu sranda.“ Profesor Pirk má každopádně jako lékař jednodušší cestu, jak se k potřebným informacím dostat: „Vím, která pracoviště jsou dobrá a kam bych nešel.“ Tím však jeho sdělení kategoricky končí - jak říká, musí respektovat rozhodnutí výboru společnosti, tedy mlčet.
Právě v IKEM provázely žádost MF DNES o sdělení léčebných výsledků kuriózní okolnosti. Ředitel IKEM Karel Filip nejprve obratem zaslal do redakce e-mail, že jeho nemocnice tyto údaje velmi ráda poskytne. Dopis jeho podřízeného Jana Pirka však sděloval opak a naznačoval, že zákon o svobodě informací se jej netýká:
„Povinnost poskytovat tyto informace mají státní orgány a orgány územní samosprávy, což IKEM zcela jistě není.“ Jak dodatečně potvrdil profesor Pirk, těsně předtím, než odeslal data do redakce, mu volal profesor Černý z Brna (jehož pracoviště MF DNES rovněž oslovila) a připomněl mu dohodu výboru o mlčenlivosti.
Jediným zařízením, které bez jakýchkoli průtahů poskytlo své léčebné výsledky v oblasti kardiochirurgie, a to za roky 1998 a 1999, byla Všeobecná fakultní nemocnice.
Její náměstek Jan Bříza bez komentářů sdělil: „V roce 1998 bylo provedeno 740 operací srdce s pooperační úmrtností 4,2 procenta a 412 operací cévních s pooperační úmrtností 1,4 procenta. V roce 1999 bylo provedeno 965 operací srdce s pooperační úmrtností 3,1 procenta a 1002 operací cévních včetně operací výdutí a poranění velkých cév s pooperační úmrtností 1,05 procenta.“
MF DNES oslovila v první půli tohoto roku celkem deset zdravotnických pracovišť: kardiochirurgii v Brně, v IKEM, ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze a ve Fakultní nemocnici Motol v Praze, a dále porodnice ve Fakultní nemocnici v Brně, v Pardubicích a v Praze v Krči, v Motole, v Podolí a ve Všeobecné fakultní nemocnici (u Apolináře).
S výjimkou motolské nemocnice, která na žádost na rozdíl od ostatních ani neodpověděla, však MF DNES vyhověly všechny porodnice. Snad z obavy, že by jejich výsledky mohly být horší než u konkurence, ovšem prakticky žádná neopomněla zdůraznit, že právě ona přijímá ty nejkomplikovanější pacientky: třeba riziková těhotenství nebo předčasné porody.
Ne každému se ovšem chce obvolávat jednu nemocnici za druhou - což takhle získat informace vcelku, například od ministerstva zdravotnictví či Všeobecné zdravotní pojišťovny? Tak to už je úplně bez šance.
Ministerstvo dokonce tvrdí, že informace o kvalitě léčby nejsou pro pacienta vůbec užitečné - na rozdíl třeba od počtu nemocničních postelí. „Je otázkou, jaké informace jsou užitečné pro pacienta při rozhodování o výběru zdravotnického zařízení. Určitě jsou to údaje kapacitního charakteru (počet lůžek, lékařů, provedených operací - výkonů). U počtu komplikací, úmrtnosti apod. je to již spornější,“ stojí v odpovědi, kterou ministerstvu navrhla ředitelka Ústavu zdravotnických informací a statistiky Vlasta Mazánková a kterou mluvčí ministerstva Otakar Černý bez připomínek obratem předal redakci.
Kdyby pacienti přesto byli zvědaví, nebude jim to nic platné: „Údaje jednotlivých zdravotnických zařízení se nesmějí zveřejňovat ani komukoli sdělovat, slouží jen pro statistické účely,“ píše se v ministerské odpovědi.
VZP zase přiznala: „Pojišťovna má přehled o tom, v jaké kvalitě jednotlivá zařízení poskytují zdravotní péči.“ Ale: „Ve své činnosti je však vázána mlčenlivostí.“ VZP také potvrdila, že existují rozdíly mezi výsledky kardiochirurgických center, odmítla je ovšem konkretizovat. Sdělila pouze, že by bylo velmi zjednodušené říci, že pracoviště s horšími výsledky je nutně méně kvalitní.
Jak ministerstvo zdravotnictví, tak VZP si prostě vzaly na pomoc ty zákony, podle nichž údaje o léčbě zveřejňovat nemusí, a dokonce nesmějí: ministerstvo použilo zákon o státní statistické službě, VZP zákon o zdravotním pojištění.
Oldřich Kužílek řekl: „Svoboda informací si postupně razí cestu společností. Například doslova vyhřezla jedna z ubohých vlastností mnoha našich úřadů: snaha využít cokoliv ze zákonných oprávnění proti občanům.“ Podle Kužílka mají souhrnné informace o výsledcích léčby poskytovat i nemocnice a zdravotní pojišťovny. Nejsou to sice státní instituce, ale rozhodují o právech občanů, zdůvodňuje to exposlanec.
„Každý občan má podle Listiny základních práv a svobod právo na ochranu zdraví a na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění - a o těchto dvou právech rozhodují na základě zákonů zdravotní pojišťovny, nemocnice i jednotliví lékaři,“ vysvětluje.
„Lékaři by si měli uvědomit, že tak jako výrobce léku nemá sebemenší právo zatajit, z čeho se lék skládá, ani oni nemají nejen před zákonem, ale ani před jakýmkoliv morálním či etickým úhlem pohledu právo tajit, jak se jim daří být úspěšní v jednotlivých zařízeních v konkrétních typech zákroků,“ dodává Kužílek.
I ve světě je ovšem sdělování informací o kvalitě léčby kontroverzní téma. Potvrzují to slova Jana Pirka z IKEM, že z těch států USA, kde byla zavedena povinnost zveřejňovat výsledky v léčbě, přesídlili kardiochirurgové s horšími výsledky do sousedních zemí, kde tuto povinnost neměli.
Něco jiného je však, řekněme, vyvěšovat léčebné výsledky nad vchody nemocnic - a něco jiného odpovědět tomu, kdo o to výslovně požádá. Taková je podle předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů Vladimíry Boškové praxe ve Velké Británii: kontrolu nemocnic mají na starosti správní rady, ale jejich schůze jsou veřejné, a kdokoli přijde a zeptá se, musí získat odpověď. Takový je zákon. Též Kanaďan nebo Rakušanka, chystají-li se na operaci srdečního bypassu, se k informacím o léčebných výsledcích dostanou. K všestranné informovanosti pacientů vyzvala členské země i Rada Evropy.
Správní rady však v českých nemocnicích neexistují, kontrola je na zdravotních pojišťovnách a ministerstvu. Jenže pojišťovny - na rozdíl třeba od praxe v USA - nemají možnost platit zdravotnickému zařízení honoráře přímo úměrné jeho výsledkům.
Poskytování údajů o výsledcích léčby je tak v praxi jen otázkou dobré vůle příslušné kliniky. Dobrou vůli má například centrum asistované reprodukce Pronatal v Praze, které před měsícem získalo certifikát Evropské unie v oblasti kontroly kvality. Podle ředitele Tonka Mardešiče bylo jednou z podmínek i zveřejnění informací (včetně úspěšnosti v umělém oplodnění) na internetu.
„V naší zemi bohužel stále přetrvává přístup, že pacient musí být vděčný už za to, že se o něj někdo stará. Ale to se musí změnit,“ míní Maredešič. „Každý medicínský obor umí podávat své výsledky tak, aby byly srovnatelné. Pacienti nejsou žádní hlupáci, aby se v dobře podané a nezkreslené statistice neuměli orientovat.“
