Tedy v době, kdy se přemalovávaly polské hranice a miliony Němců musely odejít ze svých domovů. Trval i během dlouhých desetiletí, kdy se oba národy nenáviděly. A přežil studenou válku. Nyní, dvacet let od jejího konce, se ti dva vzali. Láska překonala, jak říká klasik, dálku i čas.
V lednu 1946 byla Elvíra Profeová jednou z mála Němek, které mohly zůstat "doma", ve městě, které po válce připadlo Polsku. Byla nemocná a podvyživená. Měla za sebou takřka rok v sibiřském lágru. Fortunat Mackiewicz se sem přestěhoval poté, co východ Polska, odkud pocházel, připadl Sovětům.
Když se poprvé potkali, stěží to mohla být láska na první pohled. Dcera dřívějšího majitele továrny byla hubená figurka o 33 kilogramech. Záda měla poničená těžkou prací, a ač jí bylo teprve dvacet, vlasy už jí šedivěly.
Ze Sibiře se vrátila do rodného Baerwaldu, nyní Mieszkowic. O továrnu její rodiče přišli. Rodina musela prosit o chléb a mléko. Jednou s prosbou zaklepala na dveře Mackiewiczových. Ti se k ní překvapivě chovali hezky. Slyšeli totiž, že její rodina v minulosti Polákům neubližovala.
Byla jako párátko, vzpomíná Mackiewicz
Fortunatovi Mackiewiczovi tehdy bylo 25 let, a když viděl její dojetí, bylo mu jí strašně líto. "Byla jako párátko," vzpomíná. Pamatuje si, kdy ji poprvé políbil. Bylo to na čelo, ze soustrasti. Zamilování přišlo později.
 |
Elvíra začala do rodiny docházet, pomáhala jim dojit krávy, sklízet seno. On ji doprovázel domů. "Zpočátku jsme byli přátelé. Velké přátelství, důvěra. A nakonec – láska," vypráví Mackiewicz, kterému je nyní 89 let.
O to rychlejší byl rozchod. Rozhodli se vzít, a to byl konec. Jakmile Mackiewicz přišel na radnici pro povolení ke sňatku, radní ovládl děs. Její otec nebyl jen Němec, býval to německý kapitalista. To byl v očích polských komunistů, jak si každý s českou zkušeností umí představit, dvojí hřích.
Rodina Profeových musela opustit zemi. Tehdy si Elvíra a Fortunat vyměnili fotky. On ji při sobě nosil až do roku 1960, kdy se oženil s jinou ženou a fotku dal k otci do úschovy. Ona fotografii měla pořád při sobě, v peněžence. Nikdy se nevdala.
Napřela své síly do nového rodinného podniku v Německu a později pracovala s postiženými dětmi v Berlíně. Historie jim pak dala druhou, pozdní šanci.
Rok 1989 přinesl novou naději
V roce 1989, 10. listopadu, ráno po pádu berlínské zdi, Elvíra poslouchala rádio a rozhodla se najít ztracenou lásku. "Jak zeď padla, řekla jsem si, teď můžu jet domů," míní. Když na počátku devadesátého roku navštívila tatínkovu továrnu na výrobu měřicích metrů, tamní manažer jí omylem řekl, že Mackiewicz zemřel.
Podařilo se jí však vypátrat jeho bratrance a ten jí řekl, že žije, a to na severu Polska ve městě Mlynary, a že má opravnu na zemědělské stroje. Napsala mu. Odepsal. A domluvili se, že se sejdou.
Stalo se to až v roce 1995 na parkovišti polského nádraží a čas ztratil paměť. "Byli jsme od sebe pět metrů a on řekl: ‚Elvíro?‘ A já: ‚Fortku?‘ Objali jsme se. Jako by se těch 50 let rozplynulo, jako by neexistovaly," říká paní Profeová.
Jí bylo tehdy 70 a jemu 75 let. Dnes jsou spolu. Mackiewicz se rozvedl. I když ho jeho žena na dvacet let opustila a odjela do Spojených států a děti neměli, rozvod dlouho nechtěla povolit. Nedávno se tedy konečně vzali a oba přidali ke jménu příjmení druhého.
Bydlí v domku ve městě, kde se poznali. Vnitřek obložili dřevem, jak si pamatovali z rodných domů, které už neexistují. Zpravodajka agentury AP, která si s nimi vykládala, dodává, že jsou aktivní a svou lásku si nenápadně projevují.
Když on řídí auto, ona mu dá ruku na koleno. Jindy se drží za ruce. Černobílá fotka stojí zarámovaná na poličce.
