Doprovází běžence na úřady a k lékařům, vyplňuje s nimi nejrůznější žádosti nebo jim pomáhá hledat bydlení. Po roce došla spisovatelka Katja Schneidtová k závěru: Tohle nezvládneme.
Stejný název dala i své nejnovější knize, v níž popisuje své zkušenosti od loňska, kdy do Německa dorazilo více než jeden milion běženců, i rozčarování nad tím, jak odlišná jsou jejich očekávání na jedné straně a nevyhovující integrační politika vlády na straně druhé.
„Nestačí prostě od běženců očekávat, že přijmou naši kulturu, způsob života a ústavu, protože to vše je v mnoha ohledech s islámem neslučitelné,“ píše Schneidtová, která loni za své úsilí integrovat běžence do společnosti dostala ocenění spolkové země Hesensko. Počínání kancléřky Angely Merkelové považuje za naivní a imigrační politiku za nedostačující a nepřehlednou.
„Islám do Německa nepatří“
Schneidtové je 45 let, žije v malém městě v Hesensku a nejrůznějším uprchlíkům dobrovolně pomáhá už od roku 1999, kdy do Německa přicházeli běženci z bývalé Jugoslávie.
Německá spisovatelka Katja Schneidtová.
V osmnácti se zamilovala do Turka a tím pro ni začala tříletá noční můra, jak sama období soužití se svým bývalým partnerem nazývá. I o tom napsala knihu – Uvězněna v rodné zemi, kde popisuje paralelní společnost německých muslimů. Tehdy také konvertovala k islámu. Tato autobiografie se v roce 2011 tři měsíce držela na seznamu bestsellerů časopisu Spiegel. Předloni vyšla také v českém překladu.
Dnes Schneidtová, která má na kontě více než desítku knih, říká: „Islám není s německou kulturou kompatibilní. A jen tak tvrdit, že islám k Německu patří, je jen prázdné gesto, kterým se nic nevyřeší.“ Naráží tím na jiný výrok kancléřky Merkelové, která zopakovala dřívější slova někdejšího prezidenta Christiana Wulffa o tom, že islám patří do Německa. I název knihy – Nezvládneme to – přímo odkazuje na větu, kterou Angela Merkelová v kritických situacích opakuje: „Wir schaffen das,“ tedy „Zvládneme to“.
Problém s rovnoprávností žen
Problém je podle Schneidtové také v tom, že běženci přicházejí ze zemí a kultur, v nichž mají ženy výrazně menší práva než v Německu. „V jednom nedávném rozhovoru kancléřka odpovídala na otázku, jak se s tímto problémem vyrovnat a jak by si zrovnoprávnění a integraci těchto žen představovala. Prý se toho dosáhne prostřednictvím integračních kurzů, které by měly povinně navštěvovat ženy i muži,“ píše Schneidtová v kapitole o „falešné toleranci“.
Integrační kurzy v současnosti zahrnují 600 hodin výuky němčiny a 60 hodin určených k vysvětlení toho, jak německá společnost funguje. Schneidtová je sice nepovažuje za příliš účinné, ale větší problém vidí v tom, že část migrantů je nebude chtít navštěvovat.
„Většina žen, které sem přicházejí, prostě nedostane od mužů povolení se kurzů zúčastnit. V oficiálních dokumentech se to pak zapíše do kolonky „péče o děti“ nebo „zdravotní důvody“, vykresluje v knize své zkušenosti z praxe Schneidtová. Právě to je podle ní i příčinou toho, že se mnohé imigrantky ani po deseti letech života v Německu stále nenaučily jazyk.
„Stát se musí starat víc“
Schneidtová je členkou SPD a v letošních komunálních volbách ve svém domovském Büdingenu, malém městě o 20 tisících obyvatelích, za socialisty i kandidovala. V Büdingenu funguje jedno zařízení pro první příjem běženců a k tomu tři ubytovny. Euforie z loňského roku, kdy Němci na nádražích běžence vítali jako hrdiny, je však pryč. Němci podle Schneidtové už také trochu otupěli: buď jsou pro uprchlíky, nebo proti. Nic mezi oběma póly podle ní neexistuje.
Schneidtová soudí, že běženci měli nerealistická očekávání a teď jsou zklamaní, že život v Německu není tak bezstarostný, jak si představovali. Nečeká tu na ně dobře placená práce, vlastní auto ani dům. Žádný ráj s vysokým životním standardem plný technických vymožeností.
Liší se i jejich společenská očekávání. Autorka popisuje například hádku v ubytovně, po níž jeden ze zaměstnanců skončil v nemocnici. Na otázku, proč azylant muže napadl, dostala stručnou odpověď: neprojevil mu prý dostatek respektu.
Schneidtová se snaží navrhnout i řešení. Stát by podle ní měl zajistit mnohem více zaměstnanců, kteří se o nově příchozí budou alespoň několik prvních měsíců starat – celé úsilí nemůže stát jen na neplacené práci dobrovolníků, jejichž vůle pokračovat upadá. Říká také, že je třeba důsledně u příchozích vyžadovat dodržování práv žen, protože v tomto ohledu je islám v rozporu s německými zvyky. K tomu musí stát zajistit dostatek bydlení, práce a psychologů. I když autorka ze své zkušenosti dodává, že většina z těch, s nimiž se během posledního roku setkala, traumatizována není.
Svou knihou se Schneidtová pro mnohé může ocitnout mezi pravicovými extremisty. „Předstírat, že ten problém neexistuje, by ale bylo ještě horší,“ vysvětluje.
