V pondělí si Němci připomínají šedesát let od vypuknutí protikomunistického povstání v tehdejší Německé demokratické republice. Až do vypuknutí protikomunistické revoluce v Maďarsku se jednalo o největší pokus o změnu režimu ve východním bloku. Narozdíl od Maďarské revoluce je však východoněmecká vzpoura téměř zapomenuta, a to přesto, že její rozsah byl velmi velký.
Účastníci východoněmeckého povstání jsou dodnes přesvědčeni, že kdyby ho nepotlačily sovětské tanky, Německo by se sjednotilo už tenkrát, a ne až v roce 1990. Historici jsou v tomto názoru opatrnější.
"Kdyby nepřišli Rusové s tanky, byli bychom už tehdy sjednocení a také by padla železná opona. Rusové ale přišli," řekl ČTK stále viditelně zklamaný jednaosmdesátiletý Hardy Firl, který za účast na protestech strávil tři roky ve vězení se zvýšenou ostrahou.
"Už 16. června jsem šel v čele první demonstrace s transparentem a volal po svobodných volbách a odstranění vlády. Věřili jsme, že naše požadavky můžeme prosadit. Téměř všichni tomu věřili," popsal tehdejší atmosféru ve východní části Berlína, kde bouře kvůli zvyšování pracovních norem a nedostatku základního zboží a potravin vypukly.
Následně se protesty přelily na více než 700 míst v celé NDR a zapojil se do nich až milion lidí. Původně ekonomické a sociální požadavky demonstrantů záhy nahradily politické, mimo jiné právě i sjednocení Německa rozděleného po druhé světové válce.
Pár měsíců po Stalinově smrti bylo možné všechno
Firlovi bylo tehdy 21 let, dalšímu z aktivních účastníků protestů v Berlíně Klausi Gronauovi dokonce jen šestnáct. Cestu k jednotnému Německu podle něj mohly otevřít svobodné volby v NDR, kterých se nespokojení východní Němci v roce 1953 v ulicích také dožadovali.
"Jak by dopadly, samozřejmě nevím, ale myslím si, že bychom se rozhodli pro připojení k Západu, a pak by mohlo dojít k mnohem dřívějšímu sjednocení.
Východ to však nechtěl a sovětské tanky to krvavě potlačily," uvedl dnešní člen vedení německého svazu obětí komunistické diktatury.
Přiznává přitom, že před 60 lety to pro něj bylo hlavně dobrodružství, do kterého se zapojil cestou ze školy. Dodnes má však před očima scénu, kdy tank Rudé armády vjel do davu demonstrantů a jednoho přejel. "Jeho čepice byla placatá jako poštovní známka," zavzpomínal s nalomeným hlasem.
"Čtvrt roku po Stalinově smrti jsme měli za možné všechno," věřil ve znovusjednocení i Lutz Rackow. "Byl jsem přesvědčen, že Německo bylo rozdělením potrestáno za nacismus. Že by to tak mělo zůstat napořád, jsem považoval za nemožné. Bylo mi ale jasné, že dokud bude trvat konfrontace mezi Východem a Západem, máme na sjednocení jen malou šanci," dodal.
Podobně to viděli také Němci v západních sektorech Berlína, tehdy ještě nerozděleného zdí. Egon Bahr, který se později stal významných západoněmeckým politikem, byl v roce 1953 šéfredaktorem rozhlasové stanice RIAS, jež sehrála důležitou úlohu při informování o událostech v metropoli.
"Kdyby tenkrát nedošlo k zákroku sovětských okupačních sil, tak bychom už tehdy byli sjednocení. A to proto, že bylo zřejmé, že východoněmečtí komunisté byli schopni udržet moc jen za pomoci zásahu Sovětů. Bez Sovětského svazu by se poměry změnily podle demokratické vůle lidí, kteří tehdy demonstrovali," myslí si někdejší blízký spolupracovník kancléře Willyho Brandta, s nímž se na počátku 70. let zasadil o narovnání vztahů západního Německa se SSSR, NDR nebo ČSSR.
"Bylo zřejmé, že jen pomocí sovětských tanků bylo možné toto povstání potlačit, protože východoněmecké jednotky byly slabé a nezadržely by ho," dává pamětníkům částečně za pravdu historik Jens Schöne. "Ta otázka tak stojí pouze: byl Sovětský svaz za nějakých podmínek připraven se NDR vzdát? A tady podle mě existuje jen jedna odpověď: nikoli," považuje debatu o možném znovusjednocení v roce 1953 spíše jen za akademickou.
"Kdyby bylo po vůli občanů, možné by to v červnu 1953 bylo, ale běžní lidé nebyli tehdy tím rozhodujícím prvkem," zdůraznil autor několika knih o povstání v NDR před 60 lety. To stálo život 55 lidí, po jeho potlačení následovala největší vlna zatýkání v dějinách NDR a přes 1500 účastníků bylo odsouzeno často k mnohaletým trestům - jako Hardy Firl.
Věděli Němci o vzpouře v Plzni?
Firl jako jediný z přímých účastníků, s nimiž ČTK mluvila, potvrdil, že věděl o dělnických nepokojích v Plzni na začátku června 1953 vyvolaných měnovou reformou v Československu. "Tady to ale byla výhradně záležitost východních Němců," odmítl jako ostatní, že by události v sousední zemi nějak ovlivnily následné dění v Berlíně.
"Události v Plzni byly v NDR relativně málo známé," souhlasil Schöne.
"Východoněmecká média o tom neinformovala vůbec, západoněmecká jen částečně a červnové události v NDR to poté zcela zastínily. V dokumentech jsem tak nikde nenarazil na to, že by se některý z demonstrantů přímo přihlásil k dění v Plzni," přiblížil historik.
"Přesto to nelze bagatelizovat. Bylo to důležité, neboť to ukazuje, že nejen v NDR byla napjatá atmosféra, že i další země východního bloku stály před stejnými problémy. Události v Plzni stejně jako 17. červen jsou reakcí na zostřený třídní boj při výstavbě socialismu a vycházejí ze stejných kořenů jako 17. červen," tvrdí odborník.
Po potlačení protestů v NDR sovětskými tanky vyhlásilo západní Německo toto datum Dnem německé jednoty. Po skutečném sjednocení 3. října 1990 se tento svátek přesunul na podzim - k nelibosti pamětníků jako je Klaus Gronau. Ten bojuje za to, aby se 17. červnu vrátil význam, který mu prý náleží.
