Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Německé divadlo reaguje na svět ekonomické krize

  8:40aktualizováno  7. června 8:27
V Berlíně skončila přehlídka deseti nejlepších inscenací divadla německy mluvících zemí – prestižní Theatertreffen. Letošním dominujícím tématem výběru poroty složené ze sedmi předních kritiků bylo současné klima ekonomické krize a jeho dopady na tzv. obyčejného člověka.

Špinaví, šerední a zlomyslní, v orig. Die Schmutzigen, die Hässlichen und die Gemeinen, v ital. orig. Brutti, sporchi e cattivi (Ettore Scola a Ruggero Maccari) | foto: © David Baltzer/bildbuehne.de

V době chybějících politických utopií a vizí se německé divadlo vrhá do víru událostí, snaží se zachytit střípky reality a promítnout je na jeviště. To se daří s větším či menším úspěchem. Uhrančivého scénického gesta a esteticky přesvědčivé režijní koncepce se divák také vždy nedočká (generace velkých režiséru jako Peter Stein, Peter Zadek, Einar Schleef nebo Jürgen Gosch odešla; řada tvůrců – jako Frank Castorf – se pouze opakuje). Na přehlídce se však objevily hledačské signály, které znovu rozšiřují obzory divadla a jeho přímého společenského dopadu.

Hle, tohle je život spodiny

Názorným příkladem spíše negativní snahy o aktuální "nastavení zrcadla společnosti" je kolínská inscenace režisérky Karin Beier Špinaví, šerední a zlomyslní podle filmového scénáře italských autorů Ettore Scoly und Ruggera Maccariho z roku 1976. Beier nechala na scéně postavit stavařské kontejnery s množstvím skleněných oken jako jakési provizorní ubikace pro pokusná laboratorní zvířata alias moderní slumy. Na motivy původního italského scénáře se pak herci v prostorech plně vybavené bytové jednotky včetně toalety, kuchyně, ledničky, pračky atd. s množstvím ošuntělých bytových doplňků pohybují a baví, divák však z toho neslyší téměř nic, okna jsou po valnou většinu představení zavřená. Jen občas se otevřou dveře uprostřed, některá z postav vyjde ven, divák zaslechne útržek hovoru nebo se stane svědkem krátké akustické akce.

Špinaví, šerední a zlomyslní, v orig. Die Schmutzigen, die Hässlichen und die Gemeinen, v ital. orig. Brutti, sporchi e cattivi (Ettore Scola a Ruggero Maccari)

Špinaví, šerední a zlomyslní, v orig. Die Schmutzigen, die Hässlichen und die Gemeinen, v ital. orig. Brutti, sporchi e cattivi (Ettore Scola a Ruggero Maccari)

Původní scénář, jehož brutalita byla ve své době novátorská a vynesla autorům cenu za nejlepší režii v Cannes, Beier mírně poněmčuje: hlavní hrdina – násilník a tyran Giancarlo – je německý podvlíkačkový asociál Norbert. Divák je pak jako rukojmí temného divadelního sálu nucen sledovat zcela nenápadité, povětšinou pantomimické naturalistické divadlo, při němž Norbert tyranizuje a brutálně zneužívá svou rodinu, včetně všech sexuálních či fekálních detailů.

Celá jevištní akce působí jako notně alibistický pokus ukázat německému divákovi "pravý život sociální spodiny". Vzpomeňme na bachtinovské vzývání "tělesného dole" středověkého karnevalu: díky světu, který podléhal pevnému řádu, mělo svou subversivní moc. Ve světě bez řádu se z něj však stává pouhá voyeuristická anekdota a prázdná denunciace.

Roubování na současnost

Dalším rysem přehlídky byl důraz na současnou dramatiku. Zcela chyběly tradiční aktualizované inscenace Shakespeare nebo Čechova. Výjimku ve výčtu současných (nebo alespoň novějších) her tvořily dvě inscenace, které se příznačně tematicky inspirovaly dobou meziválečné krize, onou první velkou ránou, kterou světu zasadila globalizující se ekonomika.

Dnes vysoce konjunkturální hra zažívající na německém jeviště svou renesanci Kazimír a Karolína rakouského dramatika Ödona von Horvátha (napsaná těsně po krizi v roce 1932) byla do současnosti aktualizovaná režisérem Johanem Simonsem ve spolupráci s hudebníkem Paulem Koekem. Hodnotově rozklížená a krizí zmítaná společnost, kde osudově troskotá láska mladého páru bez naděje na společenský vzestup, je v této inscenaci převedena do kulis jakéhosi novodobého hollywoodského studia. Celé scéně vévodí lešení a na něm obří nápis "enjoy", kolem něj se proplétají herci za doprovodu elektro-popové kapely oděné do třpytivých fetišistických kostýmů. Jevištní dění působí však tak odosobněně, že se jen těžko hledají paralely se současností.

Kazimír a Karolína, v orig. Kasimir und Karoline (Ödön von Horváth)

Kazimír a Karolína, v orig. Kasimir und Karoline (Ödön von Horváth)

Naroubovat námi žitou realitu na starší látku se pak o to intenzivněji, avšak opět se sporným výsledkem, pokoušel belgický režisér Luk Perceval se svou mnichovskou adaptací románu Kam se schováš človíčku? německého autora Hanse Fallady.

Hlavní hrdina - úředník Pinneberg a jeho družka, které přezdívá příznačně "Jehňátko", jsou opět drceni neúprosnou mašinérií trhu. Fallada ve své době zachytil obdivuhodně vizionářsky ovzduší beznaděje v předvečer krize, kdy najednou tradiční hodnoty jako pracovitost, počestnost a upřímnost ztrácejí na váze. Perceval své hrdiny nechá vystupovat před jakýmsi mnohoúčelovým orchestrionem, téměř jediným objektem na scéně. Dění je prokládáno a na plátně doprovázeno rytmizovanými filmovými záběry z filmu Berlín, symfonie velkoměsta Walthera Rutthmanna z roku 1927 jako dokreslení industrializace a změny pracovních vztahů (názornost je zřejmá: Marx by měl radost).

Kam se schováš, človíčku, v orig. Kleiner Mann, was nun? (podle románu Hanse Fallady)

Kam se schováš, človíčku, v orig. Kleiner Mann, was nun? (podle románu Hanse Fallady)

Román je částečně převykládán, částečně dialogizován, herci se snaží hrát procítěně a zdůrazňovat paralely s vydřidušskou mašinérií současné ekonomiky. Tato inscenace přesto nepřekračuje práh žánrového obrázku, pouhé umně vyrobené zábavné ilustrace, kterou ještě podtrhují bodře zpívané kuplety a dobové písně, jimiž je dění provázeno. Na konci, po více než čtyřhodinovém úmorném představení, se z původně nadšeneckého a do života se vrhajícího Pinneberga stává citově zbídačelý a hluboce deprivovaný člověk. Paul Herwig dostal za roli Pinneberga hereckou cenu udělovanou stanicí 3sat, jeho výkon však jen těžko zachraňoval těžkopádný a zkratkovitě naučný dojem z inscenace.

Bez hranic

Přehlídka Theatertreffen byla letos i důkazem toho, jak je dnes divadelní svět propojen a internacionalizován a lze ho jen stěží redukovat na jednu jazykovou oblast. Jeden z vrcholů přehlídky tak představovala v angličtině provedená inscenace Life and Times - Episode 1, kterou nastudovalo performerské duo Kelly Cooper a Pavol Liška jako spolupráci svého newyorkského divadla Nature Theater of Oklahoma s vídeňským Burgtheaterem.

Life and Times – Episode 1

Life and Times – Episode 1

Textovým základem jejich inscenace byl rozsáhlý telefonický rozhovor o dětství s členkou jejich divadla, tanečnicí Kristin Worall, který byl použit jako libreto, za doprovodu bizarního miniorchestru živě odezpíván šesticí herců a pohybově okomentován abstraktními cviky zcela ve stylu socialistických spartakiád (Liška je původem Slovák a spartakiádní pamětník). Text jako přesná transkripce rozhovoru (se všemi redundancemi, vatami a výplněmi) byl však také součástí inscenace – byl promítán jako titulky v obou jazycích – angličtině i němčině – a divák tak měl možnost paralelně k hudební a pohybové interpretaci textu sledovat i jeho čistě literární kvality. Svou monotónností i striktním setrváním v rovině do široka rozváděného epického vyprávění se divák dostal do jakéhosi rauše z reality, který má své reflexívní, ale i vysoce zábavné momenty.

Dalším mezinárodním i jazykovým pendantem byla inscenace maďarského režiséra Viktora Bodóa. Ten inscenoval "hru beze slov" rakouského divadelního formalisty a experimentátora Petera Handkeho Hodina kdy jsme o sobě nevěděli. Handkeho hra z roku 1992 se skládá pouze z autorských poznámek, kdy autor popisuje chování lidí, kteří se náhodně potkávají na blíže nedefinovaném místě.

Hodina kdy jsme o sobě nic nevěděli, v orig. Die Stunde da wir nichts voneinander wussten (Peter Handke)

Hodina kdy jsme o sobě nic nevěděli, v orig. Die Stunde da wir nichts voneinander wussten (Peter Handke)

Režisér Bodó zasadil dění Handkeho hry do prostředí ušmudlané velkoměstské pizzerie, herci ze štýrskohradeckého Schauspielhausu spolu s hostující divadelní skupinou Szputnyik Shipping Company z Budapešti rozehrávají krátké scénky a zároveň se navzájem natáčejí na video, vzniká tak hra s vlastním obrazem, který je převracen, deformován nebo zpomalován a s jehož pomocí vznikají magické momenty této básnivé inscenace.

Úpadek střední třídy

Zatímco v inscenaci Cooper a Lišky byla aktuální realita přítomná zejména v rovině vzpomínek na dětství sedmdesátých a osmdesátých let a současnost v ní fungovala jako předznamenání budoucnosti (například dětsky vnímané sociální rozdíly), vstupujeme v další autorské inscenaci za pomocí rekvizit sedmdesátých let přímo doprostřed "krajiny krize". Inscenace Velkobutzbach. Věčná kolonie osvědčené autorské dvojice Chistoph Marthaler a Anna Viebrock (scéna) je tragikomickým komentářem společenského propadu středních vrstev.

V Bernhardově hře Divadelník je "Utzbach stejně jako Butzbach" symbolem největší provinčnosti. Obdobně provinční městečko v kombinaci s patinou výzkumných ústavů (nade dveřmi ční nápis "Ústav pro fermentační práce") je vystaveno na scéně – ošuntělý nábytek, kancelářské stoly, postel, prosklené dveře vedoucí na schodiště, přepážka, nahrávací studio a hlavně tři garáže, do kterých se přesouvá život groteskně nesourodé pospolitosti zabydlující postupně scénu. Za pomoci útržků z básní, politických projevů (kupříkladu přímá parodie projevů německého ministra zahraničí Guida Westerwelleho) nebo písňových vložek (jako třeba sborově zpívané finále z Beethovenova Fidelia "O welche Lust" za doprovodu ochotnicky provedené syntetické hudby) se scéna postupně rozpohybuje v napůl mechanickém rytmu.

Velkobutzbach. Stálá kolonie, v orig. Riesenbutzbach. Eine Dauerkolonie.

Velkobutzbach. Stálá kolonie, v orig. Riesenbutzbach. Eine Dauerkolonie.

Paralelní děje jsou rozčleněny na jednotlivé sekvence příběhů postav zmítaných krizí – bankéř, který odmítá půjčit peníze kosmetičce a pak už ani sám nedokáže otevřít sejf, stará dáma, která si pochvaluje, že její rodina nabyla díky příbuzenství s Karlem Schwarzenbergem nábytek s designem "vhodným do záhuby", jiný občan této obskurní vísky zas líčí původ své krabice se šitím, jež byla součástí "arizovaného zboží" z majetku rodiny Rothschildů.

Marthalerovská typická panoptikální hra se zpěvy končí parodií na módní přehlídku – trosky, které zbyly z kdysi vážených občanů této pospolitosti se promenují ve vyboulených teplákách a vytahaných rolácích po přehlídkovém molu a napodobují pohyby modelek. Text je plný slovních hříček a aktuálních narážek, které herci komicky dohrávají. Marthaler je obdivuhodný pozorovatel každodennosti a jejích rituálů. Přesným temporytmerm a nestálými "střihy" se dostává divákovi cíleně a přitom nenásilně pod kůži.

Láska rozemletá trhem

Čtyři následující inscenace svědčí o tom, že se Theatertreffen mění také v přehlídku aktuálního dramatu.

Hra úspěšného britského dramatika Denise Kellyho, která byla pozvána v režii Stephana Kimmiga, má výstižně-krizový název Láska a peníze. Milostný vztah manželského páru je postupně semlet mlýnskými koly trhu – žena propadá manické nákupní horečce a její dluhy oběma přerůstají přes hlavu, muž se honí za výdělkem a v zoufalství přijímá i nedůstojné pracovní nabídky. Když jednou přijde domů, zjistí, že jeho žena se předávkovala prášky, leží na gauči, ale ještě dýchá. Namísto pomoci jen čeká na její smrt a dívá se na internet. To je vlastně ale začátek Kellyho příběhu vyprávěného na základě monologických bloků jako retrospektivní sled obrazů.

Láska a peníze, v orig. Liebe und Geld, v angl. orig. Love and money (Dennis Kelly)

Láska a peníze, v orig. Liebe und Geld, v angl. orig. Love and money (Dennis Kelly)

Scéně vévodí třípodlažní bílé lešení s náznaky místností domu, je tam kuchyň, ve které si hlavní hrdina připravuje toast, velká postel, nahoře terasa. Okolo je scéna poseta kameny, které řinčí a rachotí, když po nich herci šlapou – jsou to zvuky nehostinného světa kolem. Divák sleduje cestu postav do minulosti, rodičů, známých. Na konci je nevěsta, o které se na začátku dozvíme, že je už rok mrtvá, šťastná novomanželka a opile u svatebního stolu mudruje o životě. Peníze přece znamenají smrt, říká, a podává svou zmateně opileckou vizi fungování vesmíru, kterou vypozorovala z televizního pořadu.

Režisér Kimmig vyzdvihl poetické momenty příběhu – nevěsta s vlajícím závojem na střešní terase, muž zoufale bušící do stěny, když zjistí, že žena opět nakupovala v Oxford Street. Kellyho svět je však tvrdě neúprosný, jeho hrdinové jsou vyšinutí zoufalci zmítaní zvráceným hodnotovým systémem tržního světa. Na to jsou Kimmigovy obrazy až příliš líbivé.

Kolo kolo mlýnský...

Mlýnské kolo jako symbol formování člověka ekonomicko-společenskými procesy je pak přímo fyzicky přítomné v inscenaci další hry – Zlodějů německé autorky Dey Loher. Režisér Andreas Kriegenburg, který si jako vyučený stolař své scény navrhuje sám, dal přes celé jeviště vybudovat obrovské mlýnské kolo, jehož jednotlivé kapsy vždy přivážejí na jeviště hrdiny několika do sebe skládačkovitě zapadajících příběhů. Dominantní barva je krémově bílá, jakási napodobenina mramoru honosných reprezentativních sálů. Vše ostatní je soustředěno na minuciózní práci hereckého souboru, hraje se téměř bez rekvizit, jen občas je do mlýna zavěšena houpačka nebo přivezen kus nábytku.

Zloději, v orig. Diebe (Dea Loher)

Zloději, v orig. Diebe (Dea Loher)

Loher v tomto textu kombinuje popisné a dialogické scény, autorské poznámky jsou součástí scénického provedení. Hra je bohatě zalidněna postavami, které bezradně tápou životem, před sebou hodnoty a cíle, které se nakonec ukážou jako pochybné. Je tu třeba párek maloměšťáků Schmittových stereotypně přežívajících ve své vile, dokud se jim na zahradě neobjeví něco, o čem se domnívají, že je to zvíře a z čehož se vyklube člověk. Ten se k nim poté pozve do domu, aby je pozoroval. Stejně tak jako pán a paní Schmidtovi Brada Pitta a Angeliny Jolie se z nich nevyhnutelně stanou zabijáci – vetřelce nakonec elegantně zlikvidují kladivem a kuchyňskou pánvičkou.

Přes všechno osudové troskotání hrdinů vzájemně propojených finančními machinacemi nebo násilnými delikty se Loher podařila jemně poetická a dokonce na její poměry velmi humorná hra: třeba když na policejní stanici přichází žena ohlásit, že její muže zmizel – a sice před 43 lety. Celou dobu na něj v hotelu čekala a až nyní přemýšlí, že to zřejmě byla chyba. "Prokradli jsme se životem", říká tato hrdinka a osvětluje tím zvláštní vakuum, které všechny postavy spojuje – propluly životem a zdá se, že se ho vůbec neúčastnily.

Trable nejen se zubem

Ke skutečným vrcholům letos patřily dva další aktuální divadelní texty. Roland Schimmelpfennig, současný nejhranější německý dramatik doma i v zahraničí, byl pozván se svou novou hrou Zlatý drak z prostředí obyvatel domu, v němž dole sídlí asijské bistro. Sám autor hru režíroval pro vídeňský Burgtheater.

Na prázdné bílé scéně si bohatě zalidněné dění vystačí s pěti herci, kteří metonymickými postupy (například šátek na krku a pojízdný kufr = letuška) přeskakují z role do role. Mladý asijský kuchař – gastarbajtr trpí bolestí zubu. Jelikož nemá zdravotní pojištění, rozhodne se kuchař vytrhnout mu zub na místě kleštěmi. Zub s velmi naturalistickým praskotem a spoustou rudé divadelní krve nakonec povoluje, letí do výše a padá do polévky právě připravené k donášce hostům. V díře po zubu sedí – zcela v duchu Schimmelpfennigových poetických eskapád – celá kuchařova rodina a čeká na peníze, které jim hoch ze západu pošle. Kuchař však na následky této neodborné operace umírá, jeho tělo je vhozeno do řeky a zub mezitím vyloví z polévky letuška, která si ho – jen tak, aby vyzkoušela, jaké to je – dává do pusy.

Zlatý drak, v orig. Der goldene Drache (Roland Schimmelpfennig)

Zlatý drak, v orig. Der goldene Drache (Roland Schimmelpfennig)

Celé dění je navíc komentováno dvěma zvířecími hrdiny – malým vyhladovělým cvrčkem tvrdě zneužívaným diktátorským mravencem. Ze cvrčka se nakonec vyklube kuchařova zmizelá sestra, z níž si jeden z obyvatelů domu učinil sexuální otrokyni.

Schimmelpfennig stupňuje příběh do stále iracionálnějších rovin a přitom se mu daří čím dál důmyslněji atakovat stereotypy v pohledu na migranty a jejich společenské zázemí a svou hru inscenovat jako aktuální parabolu o našem do sebe zahleděném světě.

A zase ta Elfriede Jelinek

Orgiastickým závěrem a vrcholem přehlídky však byla inscenace megalomanské hry Elfriede Jelinek Kupcovy smlouvy v režii Nicolase Stemanna.

Jak je u Jelinek v jejích novějších textech zvykem, rozsáhlá textová předloha postrádá dialogy a klasické dramatické zápletky, valí se jako záplavová vlna a bere s sebou vše, co jí přijde do cesty.

Děj lze převykládat stěží, text není lineární, ale hluboce vertikální. Je rozdělen na čtyři textové bloky – krom Prologu je zde heideggerovské téma "Das Eigentliche" (Vlastní) a dále "Chór stařešinů" a "Anděl spravedlnosti". Lidem, které bankovní politika připravila o úspory, Jelinek sarkasticky vzkazuje: "Váš kapitál přece ještě žije!, co si stěžujete?, žije si na krásném ostrově, copak vás to netěší, že si žije?, bude žít, zatímco vy umíráte, váš kapitál žije, a žije si u nás, a rád si u nás žije, tady má společnost, u vás by byl sám, u nás má za to povyražení, hry, zábavu, sportovní vyžití na palubě i v podpalubí, naše banka přece musí z něčeho žít, že?"

Kupcovy smlouvy, v orig. Die Kontrakte des Kaufmanns (Elfriede Jelinek)

Kupcovy smlouvy, v orig. Die Kontrakte des Kaufmanns (Elfriede Jelinek)

Hra vznikla ještě před skutečným vypuknutím celosvětové finanční krize v létě 2008. Prvním konkrétním výchozím bodem byly pro Jelinek rakouské skandály odborářské banky BAWAG, která ztratila miliardy v neodborně vedených spekulativních transakcích, a banky Meinl, jejíž vedení se nyní zodpovídá před soudem z falšování bilančních zpráv. Dnes se její hra ukazuje jako vizionářský spis o aroganci a asociálnosti světa vysokých financí v kontrastu s postavením běžného střadatele. Jelinek opět svým sžíravě sarkastickým stylem cituje, rytmizuje, demontuje a idiomaticky obrací aktuální dobovou rétoriku.

Její textový kolos našel v rukou režiséra Stemanna osvědčeného (je to již jeho pátá inscenace textu Jelinek) a kongeniálního partnera. Novátorský je zejména Stemannův přístup k inscenaci jako ke zcela otevřené struktuře. Herci jsou domluveni pouze na několika styčných bodech, zbytek je součástí improvizace. Ani textová předloha není definitivní, Jelinek neustále dopisuje nové a nové scény (pozvánka na Theatertreffen tak byla jistým způsobem "koupě zajíce v pytli"), vždy podle aktuálního dění. Součástí berlínského představení byla třeba vsuvka o krizi evropanství. Pouze délka inscenace je každý večer omezena: 99 stran textu se bude před očima diváka jevištně pojednávat a na světelné tabuli (která je pouze dvoumístná) běží countdown.

Kupcovy smlouvy, v orig. Die Kontrakte des Kaufmanns (Elfriede Jelinek)

Kupcovy smlouvy, v orig. Die Kontrakte des Kaufmanns (Elfriede Jelinek)

Režisér Stemann stojí na jevišti a jako deus ex machina řídí inscenaci nebo se sám aktivně zapojuje do dění, jako hudebník, zpěvák, bavič či recitátor. Divák je vyzván, aby se volně pohyboval, vstával ze sedadla a dal si třeba kafe ve foyeru, kam se všude zvuk inscenace přenáší. Scéna má několik úrovní, vzadu plátno, mixážní pult, místo pro kapelu, klavír, vepředu pohovku, na kterou se usazuje "chór stařešinů" složený ze dvou herců. Postupně se scéna zaplňuje dalšími aktéry, je tu celkem dvanáct protagonistů včetně videotýmu, který produkuje na plátně aktuální výřezy záběrů z jeviště i zákulisí. Stemann text místy dialogizuje, pak ho zase nechává chóricky a voicebandově recitovat, šeptá se, křičí, chvíli je text přehlušen hudbou, prokládán estrádními zážitky, herci se živelně pohybují v publiku a v předsálí, celé divadlo je jedním velkým happeningem. V závěru Stemann vystupuje i jako zpěvák v odvážně aktualizovaném remixu populárních šlágrů. S thymolinovým úsměvem nám herci hlásají "Vaše nejistota je naší jistotou" anebo "Nás to nestojí nic, vás to stojí všechno" po vzoru absurdních reklamních sloganů.

Prudké změny rytmu a atmosféry představení činí z dění napínavou podívanou. Divák je pohlcen a vtažen do průzkumné výpravy za dalšími významovými vrstvami textu. To s sebou přináší i řadu komických efektů a hra tak zcela dostává svému podtitulu "hospodářská komedie". Teatralita textů Jelinek spočívá v jejich výzvě ke sdílení, Stemann tuto výzvu naplňuje s vervou a troufalostí. Výsledek není předem jistý a programovatelný, ale je to možná jediná upřímná odpověď divadla na atmosféru světa, který ztratil veškeré své jistoty.

Kupcovy smlouvy, v orig. Die Kontrakte des Kaufmanns (Elfriede Jelinek)

Kupcovy smlouvy, v orig. Die Kontrakte des Kaufmanns (Elfriede Jelinek)

Nebývalá neshoda

Stemann byl pro mě svým radikálním odklonem od fixovatelného repertoárového divadla vyvrcholením letošního festivalu Theatertreffen, přehlídky, u níž se hlasy kritiků až nebývale neshodovaly.

Německé divadlo bylo dlouho považováno za uzavřený systém, kde režiséři pracují podobnými metodami – to už, zdá se, neplatí. Ačkoliv byla letošní úroveň inscenací velmi rozdílná, zdá se, že se opět něco děje, styl se precizuje, individualizuje a konfrontuje s aktuální realitou, dokonce v případě Jelinek ji předznamenává. To činí z německého divadla opět důležitého partnera diváka na cestě džunglí hospodářských a politických zvratů.

Pro Čechy lze jen doufat, že budeme moci shlédnout na podzim některé z posledně jmenovaných inscenací na Pražském festivalu německého divadla.

Mezititulky jsou redakční

Theatertreffen 2010 - inscenace

Kazimír a Karolína, v orig. Kasimir und Karoline (Ödön von Horváth)
Schauspiel Köln, koprodukce s NT Gent a De Veenfabriek
Režie: Johan Simons, Paul Koek

Life and Times – Episode 1
Burgtheater Wien
Režie: Kelly Cooper a Pavol Liška

Kam se schováš, človíčku, v orig. Kleiner Mann, was nun? (podle románu Hanse Fallady)
Münchner Kammerspiele
Režie a úprava textu: Luk Perceval

Zloději, v orig. Diebe (Dea Loher)
Deutsches Theater Berlin
Režie: Andreas Kriegenburg

Hodina kdy jsme o sobě nic nevěděli, v orig. Die Stunde da wir nichts voneinander wussten (Peter Handke)
Schauspielhaus Graz
Režie: Viktor Bodó

Velkobutzbach. Stálá kolonie, v orig. Riesenbutzbach. Eine Dauerkolonie.
Wiener Festwochen
Projekt Christophera Marthalera a Anny Viebrock

Špinaví, šerední a zlomyslní, v orig. Die Schmutzigen, die Hässlichen und die Gemeinen, v ital. orig. Brutti, sporchi e cattivi (Ettore Scola a Ruggero Maccari)
Schauspiel Köln
Režie Karin Beier

Láska a peníze, v orig. Liebe und Geld, v angl. orig. Love and money (Dennis Kelly)
Thalia Theater, Hamburg
Režie: Stephan Kimmig

Zlatý drak, v orig. Der goldene Drache (Roland Schimmelpfennig)
Burgtheater Wien
Režie: Roland Schimmelpfennig

Kupcovy smlouvy, v orig. Die Kontrakte des Kaufmanns (Elfriede Jelinek)
Thalia Theater, Hamburg
Režie: Nicolas Stemann

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.