Měsíc květen je v Berlíně tradičně ve znamení divadla. Koná se renomovaný festival deseti „nejpozoruhodnějších“ inscenací německy mluvícího prostoru Theatertreffen, který letos proběhl od 6. do 22. května a byl překvapivě alternativně a oblastně vyladěn. Tradiční hosté, progresivní státní scény velkých měst jako Deutsches Theater Berlín nebo Thalia Theater, Hamburk chyběly. Zato se do výběru dostaly tři nezávislé produkce a hned dvě inscenace menších divadel. Porota složená z divadelních kritiků tedy letos umožnila vstoupit na pomyslný Olymp německy mluvícího divadla dřívějším outsiderům a to bylo věci velmi ku prospěchu. Ale i velké scény ukázaly, že se německé divadlo snaží využít všech svých možností, aby zapojilo diváka do aktuálních celospolečenských debat.
Člověk kontra Země
Hned úvodní inscenace festivalu potvrdila napojení divadla na dobové události. Kolínská koláž ze tří her spisovatelky a dramatičky, nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek s názvem Dílo / V autobuse / Pád (Das Werk / Im Bus / Ein Sturz) se točila kolem tématu člověka pokořujícího přírodu v úsilí získat energii nebo vybudovat nové podzemní komunikace. Ve třech částečně samostatných jednotkách inscenace toto téma graduje do absurdních výšin, kdy se příroda smělým plánům na přestavbu a využití vzpouzí a „matka země“, s jejíž symbolikou si Jelinek v textu sarkasticky pohrává, již není schopná nabídnout člověku spásné lůno. Je zavalena mrtvými válečnými gastarbajtry, kteří ve hře Dílo stavějí za nacistického dozoru kaprunskou vodní elektrárnu, pohlcuje za přispění vodního živlu cestující, kteří se v autobuse uprostřed mnichovské dopravní špičky náhle zřítí do kráteru sesunuté půdy (hra V autobuse z roku 2003) a nechává zmizet celé domy, jako při stavbě kolínského metra, kdy se v roce 2009, při náhlém sesuvu půdy, propadl dům s celým městským archívem, dva lidé zemřeli a veškerá městská historicky závažná dokumentace byla znehodnocena podzemní vodou (hra Pád).
Přehlídka Theatertreffen 2011 - inscenace hry Elfriede Jelinek Dílo / V autobuse / Pád
Všechno začíná korektně, na scéně plné kancelářských stolů a židlí, zalidněné protagonisty v černobílých úborech úřednického světa. Sklenice s vodou rozložené po stolech se však brzy vymykají kontrole, voda z herců klokotá, bublá, crčí a tryská jako fontána, je jí na scéně čím dál víc a uklízečka se zelenými gumovými rukavicemi má plné ruce práce. Přesto stíhá ještě vše sofistikovaně komentovat, zatímco úředníci na scéně jen dál nesrozumitelně kloktají vodu.
Text je plný slovních hříček, referuje se o obětech stavby vodního díla a velikášské touze člověka ovládnout přírodu. V jednu chvíli se na plátně objeví i sama autorka, (mluví za ni jedna z hereček): teď se do toho vložím já, ale doufám, že mě někdo zase vypne, elektrickým proudem musíme koneckonců šetřit. Vlevo stojí xylofon a perkusivní nástroje, které doprovázejí hudební pasáže textu – ten je recitován, zpíván i sborově přednášen jako voiceband.
Kolínská režisérka Karin Beier rychle mění temporytmus dění, filozofující text se na diváka valí jako přívalová vlna, a to i doslovně. Scéna je čím dál mokřejší, boj s vodním živlem se zdá být problematický. Občas přes scénu projde dělník s kovovou trubkou (údajně byla rozkradena podpěrná konstrukce šachet, což napomohlo v Kolíně sesuvu půdy), jindy si velkohubý úředník vyleze raději na stůl. Neustále se mění optika pána a raba, postavy nejsou zástupci jednotlivých charakterů, ale jakési hlásné trouby fragmentárních idejí, na které se lepí i další odkazy, například různé budovatelské písně.
Přehlídka Theatertreffen 2011 - inscenace hry Elfriede Jelinek Dílo / V autobuse / Pád
Režisérka inscenuje sžíravé textové monolity Jelinek s velkou nadsázkou a ironií. O kolínském neštěstí referují tři herci v karnevalových maskách, jako kdyby to byla součást bláznivého veselí. Země, kterou člověk svou přestavbou devastuje, se pak objeví jako postava tanečnice, která padá do bláta a obaluje se pískem rozhozeným po scéně.
Děj končí ironickým bojem živlů – voda prosakuje všemi póry a scéna se postupně proměňuje v jednu velkou mokrou kaluž. Tanečnice - Země je doslovena utopena v bazénku s vodou v bojovně-kopulačním tanci s vodním živlem – polonahým hercem. Úředníci si pak za zvuku sbíječky myjí ruce a vytahují svačiny. Po zřícení kolínského městského archívu se nenašel žádný viník.
Inscenace Karin Beier je cílenou obžalobou celospolečenských mechanismů, které obdobné katastrofy přímo provokují. V době po fukušimské katastrofě má tato inscenace navíc nové reálné a děsivé konotace.
Přehlídka Theatertreffen 2011 - inscenace hry Elfriede Jelinek Dílo / V autobuse / Pád
Ubavená společnost
Kolínské divadlo bylo zastoupeno na festivalu dvakrát: další režisérka Karin Henkel byla pozvána do Berlína s inscenací Čechovova Višňového sadu. Melancholický svět Čechovových hrdinů, kteří nejsou schopni přizpůsobit se novým, hospodářsky agresivním časům a zavčas výhodně zpeněžit rodinný višňový sad, byl inscenován jako komické panoptikum zalidněné klaunsky vyšinutými bytostmi. Výtvarně vše umocňovala scéna pokrytá hlínou, které uprostřed dominovala točna, kde se vždy celá společnost sešla „ve víru událostí“. Jednotlivé výstupy byly podány jako cirkusová čísla, s akrobatickými vložkami a pointami. Občas se točna nemohla zastavit a dění se opakovalo jako zaseklá deska. Jediný, kdo se neúčastnil hysterického předvádění, byl Lopachin, zbohatlík, který přemýšlí, jak by svými penězi zchudlé šlechtě pomohl. Ten je však doslova uřván po zábavě toužící společností. V závěru se za doprovodu blikajícího diskotékového osvětlení zřítí strop, starý svět se hroutí, cirkus táhne dál.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad, režie Karin Henkel
I když bylo zjevné, o co se režie snaží – totiž přestavit rozklad starého řádu díky zrůdné potřebě neustálé zábavy – byl tento Višňový sad svou hřmotnou hlučností poměrně náročnou podívanou.
Nudné intriky Dona Carlose
Opravdu nudnou ukázkou samoúčelných mechanismů velkého divadla byla pak inscenace Don Carlos drážďanské Státní činohry. Schillerovu hru z roku 1787 (první uvedení v Hamburku) o intrikách španělského dvora inscenoval švýcarský režisér Roger Vontobel se zjevným záměrem rozkrýt prostředí dvorské (potažmo vysoké) politiky jako živnou půdu lobbistů, špiclů a fízlů.
Přehlídka Theatertreffen 2011 - inscenace hry Friedricha Schillera Don Carlos
Na šedé scéně s půlkruhovým sloupořadím se mezi sloupy otevíraly vždy nové dveře intrikánům a našeptávačům a na tylovou oponu v pozadí se promítala neustálá zákulisní jednání jako komentář k hlavnímu dění na scéně. Kostýmově se divák ocitl v současnosti – postavy byly oděné do večerních šatů a dobře padnoucích tmavých obleků. Schillerovu hru, která je sama dosti náročná a plná zvratů (postavy v jednotlivých replikách proto často pro diváka nejprve ozřejmují situaci, aby se vůbec zorientoval v ději), Vontobel ponechal v plné délce bez dalšího nosného interpretačního nápadu a tak představení trvající téměř čtyři hodiny nezachrání ani snaživé výkony hlavních protagonistů – Burgharta Klaußnera v roli krále Filipa II. a Christiana Friedela v roli Dona Carlose. Filmovým fanouškům tato jména jistě něco říkají – jsou to představitelé dvou hlavních rolí (autoritativního faráře a mladého učitele) v kruté analýze zdánlivě poklidného života německé vísky před první světovou válkou režiséra Michaela Hanekeho s názvem Bílá stuha (film vyhrál 2009 Zlatou palmu v Cannes). Zatímco v Hanekeho filmu měli oba představitelé pevný stylotvorný rámec pro uchopení svých rolí, v drážďanském Donu Carlosovi jsou spíše obětí nesourodého a eklekticky vystavěného konfliktu.
Přehlídka Theatertreffen 2011 - inscenace hry Friedricha Schillera Don Carlos
Podvod amerického snu
Možností velkého divadla s náročným technickým aparátem se dá však využít k opravdu naléhavému komentáři k současnosti – to bylo zřejmé z inscenace dnes opět velmi aktuální hry Smrt obchodního cestujícího z pera amerického dramatika Arthura Millera. Obchodník na cestách Willy Loman, pachtící se celý život za každodenní provizí při prodeji punčochového zboží, sní svůj sen o bohatství a přepychu, který se mu před očima smrskává do honby za měsíční splátkou hypotéky na řadový rodinný dům. Když na stáří přestane plnit plán, vykopne ho firma, které věrně sloužil celá desetiletí, klidně na ulici. Jeho život ztrácí smysl – svou jedinou hodnotu vidí ve vyplacení životní pojistky ve prospěch rodiny. Tu tvoří obětavá manželka marně se snažící o vytváření bezstarostné domácí idyly a dva odrostlí synové, kteří se nepotatili a chtějí si spíš jen užívat. Se svým Fordem Thunderbirdem, který byl pro něj vždy symbolem přepychu, pak Loman zinscenuje dopravní nehodu.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího
Tento Ford a řada dalších historických rekvizit se pak skutečně ocitají na scéně. Režisér Stefan Pucher inscenaci vytvořil pro obří prostor bývalé loďařské haly, kam se vejde hned několik historických interiérů vedle sebe - vedle garáže s červeným Thunderbirdem je to obývací pokoj s pohovkou a kulatou televizí ve stylu padesátých let, ložnice s koženou postelí, bar se šachovnicovou podlahou, kuchyň v pastelových tónech s nezbytnou mrazničkou nebo hala s točitým schodištěm. Realismus této výpravy je plný detailů přes osvětlení až po dobové pohlednice. Divák je vtažen do děje prostředky připomínající historizující filmy, což ještě umocňují tři plátna na pozadí, na něž se promítá dění na scéně ve zvětšeném černobílém výřezu (dialog s ženou v kuchyni, jízda v autě se syny apod.) Tento zmnožený a popartově zcizený odraz reality (scény) je nástrojem kritického odstupu, dění je prezentováno jako součást snu o selfmademanství, který byl už od počátku prolhaný, protože může fungovat pouze na plátně.
Divák s hořkostí zjišťuje, že se od doby napsání Millerovy hry, kterou poprvé uvedl Elia Kazan v New Yorku v roce 1949, mnoho nezměnilo – volná ruka trhu nám jde po krku pořád se stejnou vervou a ačkoliv známe finanční marast vydřidušských bank již řadu desetiletí, nikdo se moc nepoučil.
Na závěr se celý ansámbl skvělých herců v čele s Robertem Hunger-Bühlerem v roli Lomana sejde uprostřed scény a hraje melancholický song skupiny Velvet Underground I´m set free – je jasné, že o svobodě ve společnosti sešněrované finančními diktáty nemůže být řeč.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího
Média jako hyeny
Do kritiky zejména mediální reality naší doby se zapojil i další státní divadelní stánek – vídeňský Akademietheater (menší scéna Burgtheateru), který byl pozván s inscenací hry rakouské spisovatelky Kathrin Röggla s názvem Zúčastnění (Die Beteiligten). Autorka se v ní vrací k případu Nataschy Kampusch, která byla jako desetileté dítě unesena a držena v zajetí psychopatem Wolfgangem Priklopilem, než se jí podařilo uprchnout. Její případ vyvolal velký zájem médií a zpochybnil metody rakouské justice a policie.
Röggla se zajímá zejména o roli médií v tomto případu, postavy její hry se jmenují „rádoby novinář“ nebo „pseudopsycholožka“, jejich text je psán ve třetí osobě, jakoby jejich ústy promlouvala sama Kampusch. Všichni protagonisté sedí nejprve bokem k publiku a své repliky stylizovaně směřují do kamery, jejíž záběry jsou divákům promítány na plátno.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Kathrin Röggla: Zúčastnění (Die Beteiligten), režie Stefan Bachmann
Samotný text hry je dosti nedivadelní, složený z frází mediálního hyenismu. V režii Stefana Bachmanna je to však skvělé divadlo, kterému se daří na základě puzzlovité společenské skládanky představit atmosféru doby, v níž je případ jako Kampusch možný. Je to třeba svět Falcových písní jako Out of the Dark nebo Jeanny, jejichž texty zní najednou v podání neúspěšného mladého talentu výhružně a deviantsky. Nebo svět idylizované alpské přírody, který se na diváka valí z plátna a jehož poklid naruší esesák, který náhle vskočí na jeviště s monologem o tom, jak si nevzpomíná (jsou to mimo jiné narážky na minulost některých rakouských politiků). Promítá se také hollywoodský kýčovitý film The Sound of Music (v roce 1965 ho natočil podle stejnojmenného muzikálu Robert Wise), kde je klišovitě vylíčena rakouská rodinná idyla s poslušnými dětmi a autoritativním otcem.
Postavy hry se postupně i fyzicky proměňují do Nataschy Kampusch a nasazují si na hlavu její typický šátek. Ilustrativním filmem je jakási banda opičích zrůd, která v lese někoho pronásleduje. V logice brutálně groteskní poetiky je použita i pohádka o Červené Karkulce, která musela čekat na své vysvobození z útrob vlka (tady inscenace přejímá pasáže z autobiografie Kampusch s názvem 3096 dní). V závěrečném rituálním pohřbu je Kampusch zahrabána do země, média už si našla jiné zájmy, v USA se totiž objevily obdobné případy. Na závěr se suše konstatuje, že zřejmě příště o Kampusch uslyšíme v souvislosti s daňovými podvody. Prostě typická kariéra mediální hvězdy. Stafanu Bachmannovi se velmi názorně podařilo vřadit případ Kampusch do tradice mediálních inscenací poválečného Rakouska.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Kathrin Röggla: Zúčastnění (Die Beteiligten), režie Stefan Bachmann
Spektákl velkých gest
O tom, že se stylově novátorské divadlo dá provozovat i na provinčních scénách, svědčí hned dvojí pozvání oblastních produkcí – s inscenací Bobří kožich přijelo Meklenburské státní divadlo Schwerin a s Ibsenovou Norou zase Oberhausenské divadlo. Pojítkem obou inscenací je jejich režisér Herbert Fritsch, který je na přehlídce Theatertreffen překvapivě zastoupen dvěma inscenacemi poeticky podobného rázu.
Přehlídka Theatertreffen 2011 - inscenace hry Gerharta Hauptmanna Bobří kožich
Herbert Fritsch je znám zejména jako herec berlínské Volksbühne, kde hrál v řadě slavných inscenací kultovního režiséra Franka Castorfa. Jako umělec se Fritsch angažoval na různých frontách – je autorem mediálních instalací, fotografií, počítačových animací a polodokumentárních filmů. Divadelní režii se věnuje teprve několik posledních let. I když pracuje zejména na menších oblastních scénách, kritika si ho brzy všimla díky jeho svérázně fraškovité, formalistní poetice. Fritschovi herci hrají v přísně stylizovaném gestu. Na scéně se pohybují jako loutky, paňáci, kteří chtějí hlavně jedno: smích a potlesk publika.
Bobří kožich od Gerharta Hauptmanna je více než sto let stará hra, v níž autor odhaluje zkorumpovanost pruských úředníků a byrokratů. V expresivní stylizaci hry ve Fritschově podání se vesměs ztrácejí sociálně podmíněné konflikty, do zlodějských machinací jsou zapojeni všichni, což se demonstruje metodou hřmotné hanswurstovské komiky. Zběsilé pobíhání a šklebení herců v pestrobarevných kostýmech však postrádá veškerou gradaci. Po skončení pak z hlediště vykřikoval slavný režisér Berliner Ensemble Claus Peymann: Fritschi, vrať se radši k herectví!, a zdálo se, že vcelku oprávněně.
Přehlídka Theatertreffen 2011 - inscenace hry Gerharta Hauptmanna Bobří kožich
Fritschova poetika mnohem lépe zafungovala v Ibsenově hře Nora aneb Domov loutek. Na holou scénu, kde vzadu svítí pouze papírový vánoční stromek, vběhne Nora jako cukrová panenka s rudou hřívou natupírovaných vlasů a plánuje si zcela nevybíravě svůj život v luxusu. Mužští protagonisté jsou pouze opelichané zrůdy s našedlými obličeji, které se dychtivě sápou Noře pod sukně. Z Ibsenova textu moc nezbylo, i zápletka s falešnou směnkou je spíše jen anekdotou. Mnohem důležitější je fyzická a agresivní hra herců, kteří se jako upíři sápou jeden po druhém a bojovně se snaží urvat si něco pro sebe. Na konci shoří vánoční stromek za zvuku soundtracku Hitchcockova Vertiga a Nora oznamuje svému manželovi Helmerovi, že už ho nemiluje. Neodchází však za novým životem, ale jako v pohádce nastavuje zástěrku, do které jí prší peníze. Třem mužským postavám už jen visí hlava z portálu a bezmocně volají: Noro! Noro!
Fritsch se do Ibsenovy předlohy pustil s vervou komiksového výtvarníka. To mu dovoluje ironický odstup a groteskní zkratku. Jeho Nora je zbavena veškerého naturalistického patosu, je však o to provokativnější ilustrací řady ženských klišé.
Přehlídka Theatertreffen 2011 - inscenace hry Henrika Ibsena Nora aneb Domov loutek
Mýtus líného Turka
Snad největším překvapením bylo festivalové pozvání malého berlínského divadla Ballhaus Naunynstraße, které se dramaturgicky zaměřuje na „postmigrantská“ témata. Sídlí v Kreuzbergu, čtvrti s největší koncentrací tureckých migrantů, a účinně zapojuje tureckou komunitu do svých aktivit. Jeho inscenace Šílená krev (Verrücktes Blut) je emotivní demonstrací „postmigrantských“ traumat, které však velmi sžíravě a ironicky komentuje.
Klišé povalečských Turků, kteří si v Německu skvěle užívají na podpoře v nezaměstnanosti, je v hyperbolické zkratce předvedeno už v prvním výstupu – sedm herců, kteří hrají (turecké nebo arabské) žáky typické kreuzberské školy, předstoupí před publikum, zívá, několik minut se škrábe na pohlaví, plive do publika, pantomimicky dělá hrozivé grimasy a násilnická gesta.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Nurkan Erpulat a Jens Hillje (volně podle filmu La journée de la jupe Jeana-Paula Lilienfelda): Šílená krev (Verrücktes Blut), režie Nurkan Erpulat
Režisér Nurkan Erpulat a dramaturg Jens Hillje tuto inscenaci vytvořili velmi volně na motivy filmu Den sukní (La Journée de la Jupe) francouzského režiséra Jean-Paul Lilienfelda, ve kterém zazářila Isabelle Adjani jako učitelka rebelující třídy, která zabavenou pistolí postřelí jednoho ze žáků. Divadelní učitelka berlínské, typicky multikulturní třídy sice zbraň zabaví, ale protože právě probírá Schillera, udělá ze svých sígrovských žáků rukojmí a donutí je, aby s ní nazkoušeli úryvky z her Loupežníci a Úklady a láska. V groteskním sledu teatrálních výstupů „z donucení“ se pak předvádí střet kultur jako debata plná klišé a předsudků. Ironickou katarzí je v závěru přetvoření žáků na základě Schillerových textů do vzorů osvícenského humanismu – učitelka, která už hodlá střelit do násilnického žáka, je ostatními – nyní uvědomělými – žáky přemožena (navíc se pak ukáže, že má taky turecký původ).
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Nurkan Erpulat a Jens Hillje (volně podle filmu La journée de la jupe Jeana-Paula Lilienfelda): Šílená krev (Verrücktes Blut), režie Nurkan Erpulat
To vše se odehrává na holé scéně divadla působícího v bývalém tanečním sále, v prostoru je jen několik židlí, hlavní rekvizitou je pistole, ze které se střílí o sto šest. Celá energie inscenace se soustředí na herce, kteří předvádějí intenzivní, tělesné divadlo groteskně zveličených gest, čímž je postaráno o řadu komických efektů. Na přetřes se dostane kdeco – drogy, šikana, ale i sexualita proroka Mohameda nebo nošení šátků muslimských dívek.
Inscenace je zdařilou odpovědí na celoněmeckou debatu, kterou rozpoutala kniha bývalého berlínského senátora a člena předsednictva Německé spolkové banky Thila Sarrazina s názvem Německo se samo likviduje (Deutschland schafft sich ab), v níž Sarrazin velmi xenofobně kritizuje nedostatečnou integraci muslimských migrantů (například provádí pochybné matematické srovnání, kolik Německo právě tito migranti stojí a kolik odvádějí do státní kasy). Sarrazin byl donucen odstoupit z veřejných funkcí, ale jeho kniha je v Německu dodnes bestsellerem. V knize se Sarrazin dále obává, že bude pravá německá kultura vytlačena a za chvíli již nikdo nebude umět pořádně německy, aby mohl citovat Goetha a jiné velikány. Inscenace Šílená krev je často přímou odpovědí na tyto debaty, třeba v pasážích, kdy „migrantští“ žáci se skvělou dikcí zpívají německé lidové písně.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Nurkan Erpulat a Jens Hillje (volně podle filmu La journée de la jupe Jeana-Paula Lilienfelda): Šílená krev (Verrücktes Blut), režie Nurkan Erpulat
Otcové kontra děti
K dalším vrcholům festivalu patřila rovněž nezávislá produkce performerů skupiny She She Pop, v Kavárně již samostatně reflektovaná (viz Co by odpovídali čeští otcové?). Jejich inscenace Testament na motivy Shakespearova Krále Leara, k níž byli přizvání i reální otcové, řešila generační smlouvu mezi odcházející a nastupující generací na pozadí celospolečenského klimatu konce důchodového zabezpečení a nedostatku kvalifikovaných pečovatelských služeb. Všichni aktéři vystupovali v rolích sebe sama, avšak přes osobní konflikty a anekdoty se debata mezi otci a dcerami emotivně dotýkala věčných témat lásky, potřeby, povinnosti a schopnosti citových a materiálních investic mezi rodiči a dětmi.
Nekorektnost a la Schlingensief
Závěrečná festivalová inscenace Via Intoleranza II byla výjimečná svým charakterem i okolnostmi svého vzniku. Její režisér, všestranný umělec Christoph Schlingensief, který proslul svými velmi osobními performativními inscenacemi a politicky laděnými happeningy, se pozvání na Theatertreffen nedožil – před necelým rokem zemřel na rakovinu plic. Jeho akční happeningy jsou dnes již legendární - v roce 1998 třeba pozval šest milionů německých nezaměstnaných, aby se přišli vykoupat do jezera Wolfgangsee – tam totiž jezdil na dovolenou tehdejší německý kancléř Helmut Kohl a Schlingensief vypočítal, že při vstupu davu nezaměstnaných do vody stoupne hladina jezera až ke Kohlově chatě.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Christoph Schlingensief: Via Intolleranza II
Jedním z centrálních témat tvorby posledních let se stal pro Schlingensiefa zápas s nemocí – v inscenaci Kostel strachu před cizincem ve mně se Schlingensief intimně zpovídal před publikem ze svých úzkostí a obav a rituálně inscenoval svou nemoc jako součást mešního obřadu. Schlingensiefova kniha deníkových záznamů boje s rakovinou s názvem Tak krásné jako tady to v nebi ani být nemůže se stala bestsellerem. Paradoxně se zdálo, že teprve díky onemocnění došel dříve často přehlížený a hojně kritizovaný umělec uznání. Schlingensief to sarkasticky a posměšně nazýval rakovinovým bonusem. Ke konci života našel Schlingensief ve své zuřivé hledačské vášni po smyslu existence nové pole působnosti v projektech na pomoc Africe. Vrcholem tohoto úsilí mělo být vybudování operní vesnice v Burkině Faso. Ve tvaru šnečí ulity se tam nyní podle Schlingensiefových plánů skutečně buduje divadlo s připojenou školou a dalšími budovami sloužícími kulturně vzdělávacím potřebám. Nadace založená pro tyto účely se stará o dokončení všech plánů.
Inscenace Via Intolleranza II je jedním z posledních Schlingensiefových projektů, vznikla jako koprodukce několika divadel, i toho nově se rodícího afrického. Právě dialog s africkým kontinentem, který je plný nedorozumění a předsudků, je tématem inscenace velmi volně vycházející z opery Luigiho Nona Intolleranza 1960. Protagonisté inscenace jsou tvořeni napůl týmem Schlingensiefových stálých německých spoluhráčů, napůl nově angažovanými herci a muzikanty z Afriky. V původní inscenaci Schlingensief vystupoval jako hlavní moderátor a komentátor dění, tuto roli nyní musel převzít jeden z jeho kmenových herců Stefan Kolosko. V berlínském představení Kolosko lavíroval mezi imitací a ostentativním odstupem od postavy, bylo zřejmé, že není lehké vstoupit do Schlingensiefových šlépějí.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Christoph Schlingensief: Via Intolleranza II
Co se na scéně děje, je na základě několika revuálních výstupů vedená otevřená debata o postoji Evropanů k africké kultuře. Schlingensief kritizuje povrchní angažovanost, ale sám sebe přistihuje v roli povýšeného Evropana. Typická pro Schlingensiefovy produkce je i politická nekorektnost, s jakou je na scéně třeba několikrát nabádán černošský herec, aby se postavil do světla, protože ho jinak nebude vidět. Paralelně probíhá několik dějů – na plátně vidíme záběry z Afriky a stavby divadla, černošský zpěvák hraje bluesové hity, nabízí publiku svá cédéčka a chce po něm, aby mu vysvětlilo evropský kulturní kodex, aby mohl být úspěšný i tady, vzadu se zase chystá nemocniční postel a zaznívají Schlingensiefovy předsmrtné zápisky. Publikum je konfrontováno s nadávkami i s bezradností aktérů, kterým se inscenační tvar rozpadá pod rukama. Ale to vše je součástí plánu, který Schlingensief celý život uskutečňoval: přiznat všechny nezodpovězené otázky a neuspokojivá řešení, nedat se vlákat do pasti ironického odstupu, ale zůstat upřímným a dětsky naivním pozorovatelem. Pozvání této inscenace lze chápat jako hold poroty tomuto výjimečnému umělci.
Přehlídka Theatertreffen 2001 - Christoph Schlingensief: Via Intolleranza II
Zářivé majáky společnosti
Festival Theatertreffen probíhal v nově otevřeném divadle Haus der Berliner Festspiele, kongeniální funkcionalistické poválečné divadelní stavbě architekta Fritze Bornemanna, kde ve svém programu „politického divadla“ po válce pokračoval slavný Brechtův souputník Erwin Piscator. Již řadu let chátrající divadlo bylo za patnáct milionů eur zrekonstruováno a tato investice svědčí o faktu, že německá společnost přes všechny škrty v rámci protikrizových opatření považuje divadlo za neodmyslitelnou součást kulturně-společenského života. To ostatně potvrdil i zahajovací proslov spolkového ministra kultury Bernda Neumanna, který nazval divadla poeticky „zářivými majáky společnosti“, vyslovil se proti plánům na rušení některých souborů (aktuálně se vede debata o několika regionálních scénách) a pozvání na festival Theatertreffen srovnal v rámci konjunkturálního monarchistického žargonu s „pasováním na rytíře“. Toto gesto je o to aktuálnější v českém kontextu, kde hrozí zrušení tak úspěšných souborů jako je pražské Divadlo Komedie.
Festival Theatertreffen potvrdil velkou šíři záběru a rozmanitost stylů německého divadla. Pojítkem většiny prezentovaných inscenací se stala snaha komunikovat s divákem na témata, která aktuálně ovládají celospolečenské diskuze, a využít tak přímé konfrontační role divadla k vytržení diváka z letargie konzumenta předžvýkaných idejí.
Barbora Schnelle
Theatertreffen 2011Deset nejpozoruhodnějších inscenací současného německy mluvícího divadla Letošní výběr: Elfriede Jelinek: Dílo / V autobuse / Pád (Das Werk / Im Bus / Ein Sturz), režie Karin Beier, Kolínská činohra (Schauspiel Köln). Anton Čechov: Višňový sad, režie Karin Henkel, Kolínská činohra (Schauspiel Köln). Friedrich Schiller: Don Carlos, režie Roger Vontobel, Státní činohra Drážďany (Staatsschauspiel Dresden). Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího, režie Stefan Pucher, Curyšské činoherní divadlo (Schauspielhaus Zürich). Kathrin Röggla: Zúčastnění (Die Beteiligten), režie Stefan Bachmann, Akademietheater, Vídeň. Henrik Ibsen: Nora aneb Domov loutek, režie Herbert Fritsch, Theater Oberhausen. Gerhart Hauptmann: Bobří kožich, režie Herbert Fritsch, Meklenburské státní divadlo Schwerin (Mecklenburgisches Staatstheater Schwerin). Nurkan Erpulat a Jens Hillje (volně podle filmu La journée de la jupe Jeana-Paula Lilienfelda): Šílená krev (Verrücktes Blut), režie Nurkan Erpulat, Ballhaus Naunynstrasse, Berlín. She She Pop: Testament. Koprodukce divadel Hebbel am Ufer Berlín, Kampnagel Hamburk, FTT Düsseldorf. Christoph Schlingensief: Via Intolleranza II. Koprodukce divadel Festspielhaus Afrika gGmbH, Kampnagel Hamburk, Kunstenfestivaldesarts Brusel, Bavorská státní opera Mnichov (Bayerische Staatsoper München). |
