Armando Rodrigues de Sá se plahočil vlakem tři dny. Opustil svou rodnou vesnici Vale de Madeiros, o níž ani mnozí Portugalci nevědí, že vlastně existuje. Nevyspalý a neoholený dorazil hubený muž do německého Kolína nad Rýnem. Jen co se ocitl na nástupišti, někdo vyvolával jeho jméno z rozhlasu. Portugalská politická policie! To bylo první, co ho napadlo. Ale nebyli to tajní. To se Němci radovali, že do jejich země přijel miliontý "gastarbeitr", dělník ze zahraničí, který jim pomůže vystavět poválečné Německo. Prvními byli na základě smluv mezi oběma státy po roce 1960 Španělé a Řekové. O rok později Turci a po nich také Maročané, Portugalci, Tunisané a Jugoslávci. Portugalec Armando Rodrigues de Sá byl miliontým z nich. Na přivítanou dostal tehdy na kolínském peronu moped značky Zündapp. A musel snést stovky záblesků, jak jej houf novinářů zvěčňoval fotoaparáty na věčné časy.
Dnes není nic vzdálenějšího než onen den, psalo se 10. září roku 1964.
Armando Rodrigues de Sá zemřel o patnáct let později. Výrobce mopedů zanikl po dalších pěti letech. A definitivně to tam je i nadšení Němců z příchodu a pobytu cizinců. Němci se probrali z vidiny společnosti, v níž žijí všichni lidé vedle sebe šťastně, bez ohledu na své zvyky i náboženství.
Ilustrační foto.
Ti, kteří měli v (západním) Německu zůstat jen pár let, tam založili rodiny a přicházeli další. V Německu žije s přehledem nejvíce cizinců ze všech zemí Evropské unie (na počet, nikoliv však na procenta obyvatelstva). Němci odpouštějí příslušnost k jinému státu. Ale ne k jiné kultuře. Největší menšinou v Německu jsou Turci. Tvoří čtvrtinu všech cizinců. Právě oni jsou tím synonymem selhání multikulturalismu.
Ale to je turecká čtvrť...
"Když už jste nastoupila, tak vás tam vezmu. Ale jinak do těch končin moc nejezdím. A v noci nikdy," řekla mi před časem v Berlíně taxikářka. Přijela pro mě k Bundestagu a očekávala cestu na letiště či k nějakému takříkajíc lepšímu hotelu. "Co proboha chcete dělat v Kreuzbergu? To je přece turecká čtvrť," kroutila zamračeně hlavou. Vždyť Turci jsou prý tak hlasití, páchají výtržnosti, přepadávají lidi. Většina tureckých žen ani neumí německy, muži je nepouštějí z domu. Děti nechodí na hodiny plavání či tělocviku.
Muslimové, islám, modlitba, ilustrační foto
V Německu žije 4,3 milionu muslimů. Polovina z nich podle zhruba rok staré studie Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky získala německou státní příslušnost. Což znamená, že musí umět minimálně jazyk. Stejná studie však dává za pravdu i oné nerudné taxikářce. Sedm procent dívek odmítá chodit na hodiny plavání. Deset procent dětí nejezdí se svými kamarády na školní výlety. Jsou to většinou děti z muslimských konzervativních rodin. A nejhorší vzdělanost mají v Německu na svém kontě Turci.
Turci, a nejen oni, žijí v Německu ve čtvrtích, z nichž často ani nevyjedou. Pracují v nich, nakupují, baví se. Také se ovšem třeba zabíjejí. Přesněji: muslimové přivezli do Německa a vůbec do Evropy trestný čin zvaný vražda ze cti. Smrtí musí být podle radikálních vykladačů islámu potrestána třeba žena za cizoložství či za opuštění manžela. Tuhle část jejich kultury Němci nechtějí. Jsou ochotni přijmout tu část, v níž se kluci z ulice dokopou do týmů fotbalové Bundesligy a ukazují své umění s míčem před vyprodanými stadiony. Cokoliv odpustí třeba Mesutu Özilovi - Němci s tureckými kořeny, kterému po zápasu německého národního týmu s Argentinou na konci října přišla do kabin osobně poblahopřát i kancléřka Angela Merkelová. Koneckonců i tento středopolař Realu Madrid se později v rozhovoru pro magazín Focus o kancléřce vyjádřil takřka obdivně.
GÓL. Mesut Özil z Realu Madrid se raduje ze své trefy
Muslimka v křesťanské partaji
Nebýt jednoho konkrétního gastarbeitra, nemělo by Německo v čele ministerstva sociálních věcí spolkové země Dolní Sasko muslimku. Ale má. Jmenuje se Aygül Özkanová a je první ministryní tureckého původu a muslimského vyznání v Německu. Její otec přišel do země v 60. letech minulého století jako gastarbeitr a - zůstal. Po čtyřech letech práce pro německou poštu si v Hamburku založil vlastní krejčovství. Ona se narodila v tomto hanzovním městě, vystudovala práva a ještě během studií se sama rozhodla pro německé občanství. Před šesti lety vstoupila do křesťanskodemokratické strany (CDU). V okamžiku, kdy se stala ministryní, pod ní přešla i problematika integrace. Vzala si muže, který také pochází z Turecka, a vychovává s ním syna. Dvojjazyčně, dvojkulturně.
Aygül Özkanová poskytla MF DNES rozhovor. Kvůli svému vytížení jen prostřednictvím e-mailu. Pokud byste vzhledem k jejímu zajímavému životu očekávali stejně zajímavé odpovědi, pak vás musím zklamat. Její slova plně odpovídala politické pozici. Ministryně nechtěla komentovat názor kancléřky na to, že je multikulturní společnost v troskách. Ani výrok předsedy CSU, sesterské strany CDU, Horsta Seehofera, že Německo nepotřebuje už žádné další přistěhovalce z odlišných kultur, a jeho návrh další už nepřijímat. Ani větu Recepa Erdogana, tureckého premiéra, který v Německu Turkům přednášel, že asimilace, tedy řečí slovníku řečeno "přizpůsobení menšiny nebo přistěhovalce okolní většinové společnosti", je zločin.
POLITICI NA FOTBALE. Německá kancléřka Angela Merkelová a turecký premiér Recep Tayyip Erdogan při kvalifikačním zápase svých zemí.
Pokud vás zajímá, proč jako muslimka vstoupila do strany, v jejímž názvu je křesťanství, tak proto, že pro ni strana "zosobňuje hodnoty, jako jsou rodina, pospolitost, solidarita a láska k bližnímu. Všechny hodnoty, které i pro mě jsou důležité". Své zvyky a hodnoty nemusí podle ministryně Turci vůbec měnit, protože od nich Německo nic takového nepožaduje. "Ale je samozřejmé, že každý, kdo tu chce žít, musí dodržovat také německé hodnoty," napsala MF DNES ministryně.
Ostrá slova, kam se podíváš
Opatrné odpovědi. Ale nebylo tomu tak vždy. Pět dní poté, kdy se stala Aygül Özkanová ministryní, vyšel rozhovor s ní v týdeníku Focus. A ukázalo se, že ona pospolitost, rodina a láska k bližnímu přece jen pro souznění s křesťanskými demokraty tak úplně nestačí. "Křesťanské symboly nepatří na státní školy. Školy by měly být neutrálním místem," řekla tehdy redaktorům listu. Kritiku si okamžitě vysloužila přímo od premiéra spolkové země. Toho, který se o dva měsíce později stal německým prezidentem. Toho, který o necelé další čtyři měsíce později šokoval při své řeči při výročí znovusjednocení Německa výrokem, že islám je součástí Německa. Měl na mysli to Německo, v němž si podle ankety veřejnoprávní televize ARD 37 procent oslovených obyvatel přeje, aby islám v jejich zemi vůbec neexistoval?
Ale zpět ke slovníkovým pojmům. Multikulturní společnost vypadá takto: společnost více kultur, v níž není žádný státní ani nestátní tlak a nucení k asimilaci. Etnické a kulturní skupiny vedle sebe žijí a projevují si navzájem pochopení, respekt a toleranci a na příslušníky ostatních etnik pohlížejí jako na sobě rovné.
Nebo také takto: "Multi-kulti je líheň kriminality." To řekl Erwin Huber, někdejší předseda CSU, partnerské strany CDU kancléřky Merkelové, před třemi lety. Anebo nejnovější slova Thila Sarrazina. Při rozhovorech ke své knížce Německo se odrovná (Deutschland schafft sich ab) označil tureckou menšinu za neschopnou integrace, kterou navíc ani sami nechtějí. "Velká část Arabů a Turků v tomto městě nemá žádnou produktivní funkci kromě obchodu s ovocem a zeleninou a nedá se očekávat nějaká perspektiva," řekl například v rozhovoru pro berlínský kulturní magazín Lettre International. "Nemusím uznat někoho, kdo žije ze státu, tento stát odmítá, dostatečně se nestará o vzdělání svých dětí a stále produkuje malé holčičky v šátcích. To platí pro 70 procent tureckých a 90 procent arabských obyvatel Berlína," řekl také.
Thilo Sarrazin se stal kvůli těmto svým slovům veřejným nepřítelem číslo jedna. Musel opustit své místo v představenstvu německé centrální banky, vyřadit jej chce ze svých šiků i sociální demokracie.
Člen vedení německé centrální banky Thilo Sarrazin se svojí kontroverzní knihou
Nizozemské intermezzo
Multikulturalismus (pro změnu ten nizozemský) popisuje ve své knize i Ayaan Hirsí Alí. Somálka, která byla v dětství obřezaná, pak provdaná za muže, kterého neznala. Získala nizozemské občanství, vystudovala a stala se v této zemi poslankyní. Poté, kdy s režisérem Theo Van Goghem natočila krátký film o islámu, byl Van Gogh zavražděn a na jeho těle našli kriminalisté lístek, na němž stálo, že příští obětí bude ona.
"Když mi Somálci říkali, že nehodlají žít v "gaalo" čtvrtích (nemuslimských – pozn. redakce), věděla jsem, že se chtějí vyhýbat kontaktu s bezbožností v Nizozemsku. Ale nizozemské úřady to vždy vnímaly jako přirozenou touhu vytvářet si komunitu. Když muslimové chtěli vlastní školu, věděla jsem, že se snaží vnutit svým dětem vlastní názory tak, aby o nich nepochybovaly, zatímco Nizozemcům nepřišlo vůbec divné, že to mají financovat. Když se u každého bytu v obecních domech objevily satelitní talíře natočené na marockou a tureckou televizi, moji kolegové ze Strany práce to považovali za přirozenou touhu udržet si kontakt s domovem. Ale s těmi talíři přicházela kázání a indoktrinace. Většina čtvrtí imigrantů měla i obchody, kde se prodávaly knihy a DVD o tom, jak být dobrým muslimem na území nevěřících."
Ayaan Hirsí Alí
Den, kdy byl zavražděn Theo van Gogh; záběr z dokumentárního filmu. Vlevo Ayaan Hirsi Ali.
Poněkud překvapivá slova od ženy vychovávané ve víře v islám. Od té se po letech v Nizozemsku odvrátila. "Když jsme vyhlásili našeho Proroka za neomylného a nedovolovali jsme si s ním v ničem polemizovat, založili jsme si vlastně statickou tyranii. Prorok Mohamed se pokoušel sevřít do zákonů každičký aspekt života. Když jsme se drželi pevně jeho pravidel, potlačovali jsme v sobě svobodu myslet sami za sebe a chovat se tak, jak si sami zvolíme. Zamrazili jsme morálku spousty lidí do myšlenkového nastavení člověka z arabské pouště ze 7. století," popisuje, proč "opustila Boha".
Uklizeno v muzeu?
Diskuse pochybující o multi-kulti společnosti není nová. Vlastně nová není ani ona věta německé kancléřky, která ji vyvolala. Že multi-kulti ztroskotala, řekla prvně už před šesti lety. Tehdy dokonce použila výraz: "grandiózně ztroskotala".
Takže co se - kromě opakování toho, co všichni vědí nebo tuší - změnilo od roku 1964 v Německu? Žádný cizinec už nedostane ve Frankfurtu na nádraží moped za to, že vystoupil z vlaku. Místo toho dostane jednosměrný lístek do své domoviny a k tomu 300 až 750 eur do začátku. To podle státu, do nějž míří.
I ten moped si Němci vyžádali zpět. Respektive: vdova po muži jej prodala podle serveru badische-zeitung.de za 10 tisíc eur. Nyní je tedy moped v muzeu. Právě tam, za těžké dveře zajištěné zámkem, by Němci rádi umístili rovněž multikulturní časy. Jen kdyby měli věděli, čím je nahradit...
