Podle posledního výzkumu eurobarometru mělo Unii loni v říjnu rádo jen čtyřiačtyřicet procent Čechů. Pouhých sedmnáct procent z nás si myslí, že náš hlas může v Bruselu něco ovlivnit.
Češi patří k národům, které jsou sjednocenou Evropou nejméně nadšeny. Ale jak výzkum ukázal, stejně, nebo ještě více jsme znechuceni domácími politiky.
Postoj mazáků k nováčkům netřeba zjišťovat průzkumem. Francouzské "non" evropské ústavě vyvolal děs z polského instalatéra. Podle Francouzů bylo opožděnou odpovědí na ukvapené přijetí chudých zemí, které stlačují cenu pracovní síly.
Němci a Rakušané neotevřeli svůj pracovní trh, a tak si lidé z nových zemí mohou právem připadat jako euroobčané druhé kategorie.
Jenže raketový růst našeho vývozu, který dokonal zázračnou proměnu slimáka v tygra, je důsledkem zrušení obchodních překážek.
Nesplnily se žádné z katastrofických prognóz. Ceny za dva roky nestouply, Němci nám neukradli chaloupky v pohraničí, a zatím se dokonce nezdá, že bychom se rozpouštěli jako kostka cukru v kávě.
Navzdory mínění občanů je hlas Česka v Bruselu slyšet. Popravdě řečeno, nikdy, krom revolucí a krizí, nebyl ten hlas tak břeskný, jako když máme v pětadvacítce rovný hlas.
Láska se po dvou letech nedostavila, i když byl svazek zpečetěn 1. května. Dostavilo se něco ve vztazích států mnohem důležitějšího - prospěch a zisk.
To však neznamená, že bude trvat věčně. Po výbuchu ústavy je Unie ještě oslepená.
Velké země se znovu snaží obehnat hradbami výhod. Tlačí nás k tomu, abychom zvedali či udržovali vysoké daně. Nabídly nám sice desítky miliard korun navíc, ale ty neumíme čerpat.
Úvahy o budoucnosti Evropy u nás navíc nahrazuje jalová katedrová debata o údajném omezování svobody, kterou tvrdošíjně udržuje při životě pan prezident.
Přesto jsou nevýhody májového sňatku zatím pouze imaginární, zatímco výhody hmatatelné, ba přímo jedlé. A protože láska prochází žaludkem, jednou možná přijde i ta.