Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nemáme domov, práci a znásilňují nás

  1:00aktualizováno  1:00
V súdánském Dárfúru probíhá už dva roky nenápadná genocida, ale svět to příliš nezajímá. Třicetiletá Ahram Charísiová je krásná vysoká černoška. Na tváři jí hraje úsměv. Ale pouze do doby, než začne podrobněji popisovat své zážitky z poslední doby. Pak z ní už jenom tryská vodopád beznaděje.

"Když přišli do naší vesnice, zničili náš dům i některé další domy. Pak kromě jiných zabili moji dcerku. Povraždili některé muže, odvedli naše jediné bohatství, zvířata, a nakonec skoro všechny naše domovy lehly popelem."

Příběh Madífy Hasan Abdulové je stejný. Podobné osudy má většina z 35 tisíc žen a dětí v uprchlickém táboře Ardamata u městečka El Dženejna v súdánské provincii Dárfúr.

Jsme na místě, kde probíhá už téměř dva roky největší genocida současného světa. Přesto vypadá tábor na první pohled až příliš poklidně. Nikdo se nesvíjí ve smrtelných křečích v prachu zdejší polopouště. Děti na nikoho nevystrkují bříška nafouklá hladem. Žádní ozbrojenci nejsou v dohledu.

Jenže v neustále horkém vzduchu je cítit to, co se zde vyslovuje jenom potichu a opatrně: tito lidé už mají jen malou životní perspektivu. Zřejmě přežijí, ale do svých zničených vesnic se již nikdy nemusí vrátit. Jedno ze současných pekel na zemi se jmenuje Dárfúr.

"Mají zde vesnici, která připomíná jejich domovy, žádné stany. Když však ženy opustí tábor, jsou často znásilněny. Jenže ony musí za prací či pro dříví na vaření. Násilí nedokáže nikdo zabránit," říká Helene Cauxová, pracovnice Úřadu vysoké komisařky OSN pro uprchlíky, která zde pomáhá zachraňovat holé životy.

"Probíhá tady etnické čištění, které nedokázal nikdo zastavit. My už se jenom snažíme, aby lidé neumírali," pokračuje pracovnice OSN Helene Cauxová při prohlídce tábora Ardamata.

Vyhýbání se slovu genocida je přitom pro pracovníky světové organizace typické a shodují se v tom dokonce se súdánskou totalitní vládou. Ta podporuje arabské ozbrojené milice Džandžavíd, jež zde už dva roky masakrují místní černošské kmeny.

V táboře Ardamata však neznají ani slovo genocida, ani etnické čistky, ani výraz humanitární katastrofa. Ať se zeptáte na cokoli, výsledkem je zcela jiné slovo: beznaděj. "Nemáme šanci se vrátit domů, o to se nikdo nestará. Nikoho nezajímá, co bude s našimi dětmi. Kde jsou naši muži," říká starší žena.

Pak vypuká prudká hádka, kterou ukončuje až hbitost našeho tlumočníka, který uklidňuje dav odkazem na boha. Na Alláha. Jenže realita života v táboře Ardamata, který navíc patří mezi ty ještě lépe fungující, je pro Středoevropana těžko pochopitelná.

Zde je program dne: ženy musí nejdříve sehnat dříví na vaření. Ostatní spolu s dětmi plní tanky vodou. Některé ženy pak odcházejí do blízké El Dženejny. Cesta trvá dvě až tři hodiny. Pokud seženou pomocnou práci, vydělají si v přepočtu 30 korun za den. Někdy jsou na této cestě znásilněny. Některým se to stalo dokonce už několikrát.

Na otázku, proč tedy tuto nebezpečnou cestu podstupují, odpovídá Hakima: "Nemáme jinou možnost." Argument, který je pro nás nepochopitelný, ale který dokazuje bezvýchodnost zdejší situace.

Zatímco ženy hovoří o znásilňování, místní děti se v okolí slaměných a hliněných chatrčí (mají průměrně patnáct metrů čtverečních a v každé z nich bydlí kolem šesti až osmi lidí) oddávají hrám. Hrám v rámci zdejších nuzných možností.

"Teď opakujte po mně," zní najednou hlas učitelky z jedné z větších chatrčí, které se vznosně říká Centrum pro ženské aktivity. Odpovědí je sborově vyslovené slovo či věta. Uprchlice se učí číst. Podle místních zvyků nevstoupily do místnosti obuty, a tak se před chatrčí ve změti povalují desítky gumových šlapek. Zdá se, že život zde probíhá v "normálu".

U místa, kde se rozdělují potraviny, to však vypadá jinak. Najednou člověka přepadají pochybnosti, zda vše nebylo naaranžované pouze pro příchozí návštěvu. "Neptejte se ho na školu! To je k ničemu! Podívejte se na tyto potravinové lístky! K čemu nám jsou? Chleba ani tak nepřivezli," vrací jedna z rozčilených žen situaci do reality.

Slovo beznaděj se opět vkrádá do myslí. OSN sice zásobuje tyto nešťastníky potravinami a vodou a podle všeho zde nikdo skutečně neumírá hlady, ale na otázku, kdy se tito lidé vrátí domů, nezná nikdo odpověď.

"Už nemáme žádné domovy, nemáme nic, nemáme se kam vrátit," říkají zdejší ženy. Humanitární pracovnice Helene Cauxová s tím souhlasí, i když velmi potichu.

Dozvědět se přitom podrobnosti o tom, co se vlastně těmto lidem stalo, není nijak jednoduché. Po několika větách o násilí, vyhánění, vraždách a znásilňování už uprchlice nechtějí či nemají co říci. Prožívají si soukromou genocidu. Svět je nakrmí a napojí. A pak si jde dál svou vlastní cestou...







Hlavní zprávy

Další z rubriky

Younes Abouyaaquoub, jeden z podezřelých z teroristického útoku v Barceloně
Řidič z Barcelony mohl prchnout do Francie, policie rozmístila zátarasy

Španělská policie stále pátrá po pachateli čtvrtečního útoku v Barceloně. V troskách domu v Alcanaru našla pozůstatky dvou lidí. Jeden z nich mohl být imám...  celý článek

Desítky vozidel se za sebou nahromadilo po záplavách na Krymu
VIDEO: Auta se po záplavách na Krymu naskládala za sebou jako domino

Páteční prudké deště způsobily na poloostrově Krym záplavy. Jedním z následků velké vody a bahna bylo i odvlečení asi padesátky aut, která se následně za sebou...  celý článek

Americký válečný křižník Indianapolis, který 30. července 1945 potopila...
Američané objevili vrak křižníku Indianapolis, který převážel atomovku

V Tichém oceánu byl nalezen vrak amerického křižníku Indianapolis, který 30. července 1945 potopila japonská ponorka. Šlo o poslední větší válečnou loď...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.