Arabským světem se dramaticky prohnalo revoluční jaro, z něhož se však rychle stává mrazivá zima. Nové režimy v sobě většinou spojují staré autoritářství s islamismem, což má za následek další společenskou stagnaci, rozmrzelost a nestabilitu.
Ještě pozoruhodnější jsou však sociální (a antisociální) masové demonstrace, které se šíří v zámožných západních společnostech. Tyto protesty mají dvě hlavní příčiny.
Likvidace protestů proti hamižnosti finančního sektoru v centru Londýna (28. února 2012)
Konec jedné prosperity
Za prvé se na Západě v posledních pětadvaceti letech nerušeně prohlubovala sociální nerovnost, zčásti kvůli zániku Sovětského svazu a spolu s ním i hrozby rozpínavého komunismu. Strašidlo revoluce do té doby nutilo západní elity využívat státní moc k přerozdělování bohatství a podpoře růstu loajálních středních vrstev. Když se však komunismus zhroutil přímo v jeho euroasijském srdci, začali bohatí lidé na Západě v domnění, že už se nemají čeho bát, prosazovat osekávání sociálního státu, což vedlo k rychlému prohloubení nerovnosti. Dokud se celkový koláč zvětšoval, dal se takový vývoj tolerovat, ale globální finanční krize v roce 2008 tomu učinila přítrž.
Likvidace protestů proti hamižnosti finančního sektoru v centru Londýna (28. února 2012)
Za druhé se v průběhu posledních patnácti let přesunuly stamiliony pracovních míst do Asie, která nabízela levnou a často i vysoce kvalifikovanou pracovní sílu. Západ, jenž zažíval euforii z vítězství nad komunismem a zdánlivě nezadržitelného hospodářského růstu, nedokázal zavést nezbytné strukturální reformy (Německo a Švédsko jsou vzácnými výjimkami). Západní prosperita se ve stále větší míře opírala o dluhy.
Dva možné pohyby a posuny
Ekonomická krize však překazila možnost žít dál dobrý život za vypůjčené peníze. Američané a Evropané začínají chápat, že oni ani jejich děti nemohou předpokládat, že budou postupem času bohatnout.
Vlády nyní čeká obtížný úkol zavést reformy, které nejtvrději zasáhnou většinové voliče. Menšina, jež v uplynulých dvou desetiletích finančně prosperovala, se přitom pravděpodobně nevzdá svých výhod bez boje.
To vše musí nutně oslabit přitažlivost západní demokracie v zemích, jako je Rusko, kde - na rozdíl od Západu a ve velké míře i od arabského světa - ti, kdo organizují masové demonstrace proti vládě, patří k ekonomické elitě. Jejich hnutí není alespoň prozatím hnutím sociálního protestu, nýbrž politické reformy – požadujícím větší svobodu a větší zodpovědnost vlády.
Zaměstnanec úklidové firmy čistí fasádu budovy Bank of Greece v Aténách, kterou znečistili demonstranti při protestech. (16. února 2012)
Před několika lety bylo v módě obávat se hrozeb, které pro západní demokratický kapitalismus představoval kapitalismus autoritářského stylu (například v Číně, Singapuru, Malajsii nebo Rusku). Dnes není problém pouze v ekonomice. Západní kapitalismus a jeho model společnosti založené na téměř všeobecném bohatství a liberální demokracii se v porovnání s konkurencí jeví jako stále méně efektivní. Střední vrstvy v autoritářských režimech mohou dotlačit vedoucí představitele k větší demokracii tak jako v Rusku, ale také je možné, že se západní demokracie stanou více autoritářskými.
Měřeno dnešní optikou byli Charles de Gaulle, Winston Churchill i Dwight Eisenhower relativně autoritářskými vůdci. Západ bude muset takový přístup opětovně zaujmout, jinak riskuje, že začne celosvětově ztrácet, až jeho ultrapravicové a ultralevicové politické síly upevní pozice, zatímco střední vrstvy se začnou rozplývat.
Winston Churchill na břehu Rýna. (25. března 1945)
Winston Churchill s ženou.
Musíme najít způsoby, jak zabránit politické polarizaci, která ve dvacátém století dala vzniknout totalitním systémům – komunistickému i fašistickému. Naštěstí je to možné. Komunismus a fašismus se zrodily a zapustily kořeny ve společnostech demoralizovaných válkou, a proto by se dnes měly podniknout veškeré možné kroky, aby se vypuknutí války předešlo.
To začíná nabývat na důležitosti právě dnes, kdy se přízrak války vznáší nad Íránem. Izrael, jenž po „demokratických“ vzedmutích v sousedních zemích čelí z jejich strany přílivu nepřátelských sentimentů, není jedinou zainteresovanou stranou. Mnozí lidé v rozvinutých státech, a dokonce i někteří lidé v Rusku, jako by válku s Íránem stále více podporovali, a to navzdory – nebo možná kvůli – potřebě řešit pokračující globální hospodářskou krizi a selhání mezinárodního řízení.
Potenciál oběma směry
Současně se v dobách dalekosáhlých změn rýsují na obzoru obrovské příležitosti. Miliardy lidí v Asii vybředly z chudoby. Neustále se objevují nové trhy a sféry, kde může člověk uplatnit svůj intelekt, vzdělání a talent. Světová mocenská centra se začínají navzájem vyvažovat, což podkopává hegemonistické ambice a předznamenává nástup kreativní nestability založené na skutečné multipolaritě, kdy lidé získávají větší svobodu definovat svůj osud v globální aréně.
Dnešní globální změny a výzvy paradoxně skýtají potenciál jak k mírovému soužití, tak i k násilnému konfliktu. Bohužel nebo bohudík je nyní na nás – pouze na nás –, abychom definovali, jak bude naše budoucnost vypadat.
Autor textu Sergej A. Karaganov
Sergej A. Karaganov (nar. 1952), ekonom a politolog, děkan ruské Fakulty světové ekonomiky a mezinárodních záležitostí při ruské Národní výzkumné univerzitě-Vyšší škole ekonomiky. Bývalý poradce ruských prezidentů Jelcina a Putina.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
