Jiří Dynka (1959) je básníkem experimentujícím a - byť by si to možná nerad přiznal - místy i tradicionalistickým. A co není při prvním čtení úplně zřejmé: navzdory své úctě k jazyku dokáže být někdy ve své poezii prudce totalitářský. Kdo se proto soustředěně začte do jeho nejnovější, v pořadí šesté básnické sbírky s názvem: naučná stezka olšanskými hřbitovy (ta malá písmena jsou skutečně na místě, takto jsou v knize autorem a nakladatelstvím důsledně používána), nevyjde z četby bez následků opojného vyčerpání.
Letokruhy na obálce Dynkova svazku sice lákají na starosvětskou procházku lyrikou, ovšem nebyl by to autor démonických kejklí, aby čtenáře nevyvedl z míry hned úvodní básní básník. V ní mimo jiné s čínskou jemností praví: “psaní za stěnami: až psaní je zástěnou”. A onou zástěnou je u Dynky decentní poprava konvenční lyriky, přitakání experimentům v jazyce.
Z obálky sbírky Jiřího Dynky naučná stezka olšanské hřbitovy, kterou graficky upravila Kateřina Wewiorová
Jenže! Experimentům pak obvykle vyjadřuje takový hold, až z těchto zajíkavých a zavile přeestetizovaných, či naopak fundamentálně odstrašujících slovních fragmentů vytvoří obraz pevně uzemněné, tklivé básně. Básník funguje zkrátka jako hromosvod, který čtenáře výrazem svého psaní elektrizuje či odstrašuje.
Už žádný kousavý běh, procházka!
O knizeJiří Dynka: naučná stezka olšanské hřbitovy Větrné mlýny, Brno 2010, 84 stran, doporučená cena 199 korun.  Obálka sbírky Jiřího Dynky naučná stezka olšanské hřbitovy |
Z poslední sbírky naučná stezka olšanskými hřbitov nadto vystupuje dosud spíš jen tušená dimenze jeho stylu. Inklinace k příběhovosti, k vyprávějícím obrazům metafyzických prožitků tělesnosti. Možná si to tentokrát vyžádalo samotné téma, neboť Dynka adoruje a blasfemicky opěvuje přírodu, flóru, parky… Jinými slovy: nezpochybnitelnou krásu. Vydává se v básnických skladbách do zámecké zahrady Sidonie Nádherné, rilkovské poblouznění je zde jen letmo a ústrojně schováno mezi až chlapecky obdivovanou dokonalostí botanických skvostů.
Až je čtenář zasažen, kam tento přísný a zlověstně strohý experimentující lyrik dokáže zajít v touze po jemnosti vysloveného. Důsledně rozmazané obrazy v závorkách střídá s prudkostí gesta (tak jak je známe z Dynkových dřívějších knih), od maximalistických požadavků na jazykovou oproštěnost přechází bez varování k plynulosti básnické řeči.
Jako by ona strohost byla jen nutnou obranou proti nahotě opěvovaného světa, který je svou čirou krásou vydán napospas nelítostné přítomnosti.
V některých básních si Dynka zachovává ostrovtip, nejvýrazněji třeba v básnické skladbě postkomunistické připomínky. V jiných básních, zejména erotických (a to jsou vlastně všechny skladby o rostlinách, ba dokonce takovými jsou i básně postmortálních procházek hřbitovem) jako by však místy tkal tu nejjemnější nylonovou punčochu.
“Bůh je mi dobrý jen když je mi zle”! Tak prostě a doslovně uzavírá báseň na vycházku. A vycházkou je, ne už trhaným pohybem sprintéra, vlastně většina básní z tého sbírky. Nekrofilní něha v hrubé síle básníka se opět prohloubila.
