Když jsem byl v polovině září roku 2004 jmenován do funkce generálního ředitele Národní knihovny České republiky, věděl jsem leccos o jejím provozu (i když spíše z pohledu uživatele, který by bez jejích služeb nevystudoval), mnohé o emocích spojených s odvoláním kolegy Vojtěcha Balíka (což se mnou nemělo nic společného, byl odvolán půl roku před mým příchodem), ale prakticky nic o zásadním problému: znovu a aktuálně hrozícím kolapsu z nedostatku prostoru. Bylo zřejmé, že na řešení zbývá šest až osm let, díky dnes (nikoli tehdy) jasnému vystěhování Státní technické knihovny do nové budovy v Praze – Dejvicích se lhůta o dva až tři roky prodloužila. Stále však platí: pokud nejpozději v roce 2015 nebude nová budova stát, provoz NK zkolabuje.
Prolog
V závěru roku 2004 jsme tak hledali optimální řešení. Řešení nejlepší pro uživatele i zaměstnance knihovny, co nejlevnější (ale zde je třeba posuzovat investiční náklady ve vazbě na náklady provozní – jednorázová vyšší investice se může díky následným nižším provozním nákladům vyplatit). A zvolili jsme časový úsek padesáti let, během nichž by NK neměla potřebovat žádné další prostory. V prvé řadě jsme zkoumali možnosti rozšíření kapacity Klementina: vybudovat cca sedmipatrovou knihovnu pod ním by bylo nejen nesmírně drahé a během výstavby zatěžující historické jádro Prahy, ale rovněž značně riskantní.
NK sice disponovala odbornými posudky, které umístění fondů pod úrovní Vltavy schvalovaly, povodeň roku 2002 však prokázala i v jiných oblastech zranitelnost teoretických studií a definitivně "odnesla“ reálnou možnost dlouhodobějšího setrvání většiny fondů NK v Klementinu. Zastřešení stávajících nádvoří by definitivně zničilo barokní půdorys jedinečné národní kulturní památky a těžko by se našel památkový úřad, který by s takto brutální přestavbou souhlasil (dnešní památkáři by se velmi pravděpodobně neshodli ani s architektem Ladislavem Machoněm, který areál výrazně přestavěl už ve dvacátých letech minulého století). Přestavba Klementina by navíc nepřinesla jistotu následných padesáti let bez investic do nových prostor.
Po diskusi jsme nedali přednost ani dostavbě hostivařského depozitáře, původně určeného zejména pro ochranu konzervačních fondů (situaci v Hostivaři navíc notně zkomplikovaly četné restituce, přesto zůstává krizovou variantou řešení prostorových potíží). Poskytovat služby v centru města a mít přitom stále více knihovních fondů na jeho okraji je z hlediska provozu neekonomické (dokumenty musíte vozit), neekologické (převáží se auty), nešetrné (takové zacházení s fondem mu jistě neprospívá) a především pomalé a pro uživatele nepohodlné (uživatelé na objednaný dokument dlouho čekají).
Dějství první: Rozhodnutí
Zbývalo tedy buď hledat jiný vhodný objekt pro přestavbu, anebo se zamyslet nad návrhem postavit budovu novou. Jednomyslně jsme dali přednost druhé variantě.
Zbývalo odpovědět na otázku, jak velká část Národní knihovny by se do nové budovy měla přestěhovat – opustit Klementinum jsme rozhodně nechtěli, minimálně Historické fondy (s vazbou na barokní knihovní sál nepřetržitě využívaný jako živý depozitář) jsou s touto národní kulturní památkou spjaty pupeční šňůrou. Důležité bylo i principiální rozhodnutí umístit fondy a všechny s nimi související služby na jedno místo, bez potřeby převážet knihovní dokumenty. Stranou jsme nemohli ponechat ani těsné vazby Slovanské knihovny NK ČR na pracoviště nedaleké Filozofické fakulty UK nebo skutečnost, že nejvíce knihovního fondu přibývá v úseku Novodobých fondů a služeb. Po důkladném zvážení všech pro i proti jsme se rozhodli navrhnout stavbu nové budovy pro Novodobé fondy a služby (na principu "vše na jednom místě“) a zbylé útvary NK ponechat v rekonstruovaném Klementinu. Oba investiční záměry jsme ještě roku 2004 předložili ministerstvu kultury, které je po důkladné analýze schválilo. Tomu ještě předcházelo hledání pozemku pro novou budovu.
Dějství druhé: Pozemek
Hledali jsme stavební parcelu o rozloze zhruba deset tisíc m2 v širším centru Prahy, v nezáplavové oblasti a s dobrou dopravní obslužností, pokud možno v majetku státu nebo města.
Stavební parcela na západním okraji Letné (nikoli na Letenské pláni, jak se často mylně tvrdí), katastrální území Holešovice, všechny parametry splňovala téměř ideálně, územní plán (platný do roku 2010) navíc omezuje stavby na kulturní či církevní využití. Pozemek vlastní hlavní město Praha, jehož představitelé se od počátku stavěli k záměru právě tady postavit novou budovu Národní knihovny kladně: už 20. prosince 2004 schválila Rada hl. města Prahy jednomyslně Memorandum o spolupráci na přípravě a realizaci nové budovy NK v Praze na Letné.
Počátkem ledna roku 2006 přijala rada (opět jednomyslně) usnesení (č. 0041) o úplatném převodu pozemku Národní knihovně. Usnesení rady potvrdili o dva měsíce později znovu bezmála jednomyslným hlasováním (pro bylo 62 z 63 přítomných) pražští zastupitelé. Podpora stavbě nové NK nechybí ani v programovém prohlášení pražské radnice. Smlouvu o převodu pozemků (respektive smlouvu o smlouvě budoucí) však město dosud nepodepsalo, ačkoli usnesení zastupitelstva i programové prohlášení stále platí.
První návrh smlouvy předložili úředníci magistrátu Národní knihovně ČR po opakovaných urgencích asi tři měsíce od usnesení zastupitelů. Poté, co jsme se na textu smlouvy dohodli, byl text magistrátem znovu upraven – objevil se v něm nový požadavek (v rozporu s předešlými prohlášeními představitelů města): NK se měla zavázat k uhrazení nákladů na přesunutí stávající tramvajové smyčky (není ani v územním plánu) a změnu přeložek inženýrských sítí (které bylo třeba přeložit tak jako tak – kvůli budování tunelu Blanka). To jsme odmítli – domnívali jsme se a domníváme stále, že magistrátní úředníci v tomto bodě nerespektovali ani text usnesení zastupitelstva, ani ústní prohlášení představitelů města.
Smlouvu jsem za Národní knihovnu 11. července 2007 (!) podepsal a odeslal. Město do dnešního dne svůj podpis nepřipojilo. Důvodem nemůže být ani to, že NK vypsala soutěž na pozemek, který stoprocentně neodpovídá současným hranicím stavební parcely podle územního plánu.
Jeho rozloha zůstává na deseti tisících m2 a přibližně pětinu jeho rozlohy navrhl změnit po dohodě s NK Útvar rozvoje hl. města Prahy (!) – stavba se tak měla posunout dále od třídy Milady Horákové i od tunelu Blanka; změna zároveň řešila letitý rozpor mezi územním plánem a realitou – tam, kde má být podle územního plánu zeleň, je pouze asfalt s místem pro odstavování autobusů. Takto také Útvar rozvoje hl. m. Prahy nadefinoval závazné podmínky pro soutěž, kde mimo jiné určil pozemky výčtem jejich parcelních čísel.
Naší podmínkou však od začátku bylo, že s touto změnou souhlasíme pouze za předpokladu, že sám útvar zahájí proces změny územního plánu tak, aby nemohlo dojít k nepříjemnému zdržení.
Útvar závazek dodržel – předložil Radě hl. města Prahy návrh změny územního plánu pod názvem Národní knihovna, který rada v lednu 2007 jednomyslně (!) schválila. Pak se přišlo na to, že rada překročila svou pravomoc (!) a hlasování mělo proběhnout v zastupitelstvu – v dubnu 2007.
K tomu však již nedošlo: bod je sice uveden v programu, ale nikde dále již nefiguruje – mezitím byly vyhlášeny výsledky mezinárodní architektonické soutěže na novou budovu NK. Nicméně ještě počátkem května 2007, tedy už po soutěži, změnu územního plánu opakovaně doporučil výbor pro územní rozvoj.
Dějství třetí: Soutěž
Mezinárodní otevřenou a anonymní architektonickou soutěž vyhlásila NK se souhlasem ministerstva kultury a Mezinárodní unie architektů (UIA) 16. května roku 2006. Ještě předtím přijaly podpůrná usnesení pro výstavbu nové budovy poslanecký výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny České republiky a posléze i celá sněmovna.
Složení soutěžní poroty bylo známé minimálně od 16. května 2006 – toho dne vydala NK tiskovou zprávu. Porotu tvořili Zaha Hadid (mj. nositelka světové Ceny za architekturu), Irene Wiese-von Ofen (v porotě zastupovala UNESCO), Eva Jiřičná (autorka Univerzitní knihovny ve Zlíně, držitelka Řádu britského imperia prvního stupně), Jose Grinberg (zastupoval UIA), Tony Mc Laughlin (environmentální specialista), Petr Bílek (v letech 1998–2002 předseda České komory architektů) a Vlastimil Ježek (zastupoval jsem NK). Posledním řádným porotcem byl původně se svým souhlasem jmenován Pavel Bém, který se kvůli jiným úkolům práce poroty (s výjimkou jednoho přátelského setkání) prakticky neúčastnil. Nahradil ho proto původně náhradní porotce, ředitel odboru památkové péče magistrátu Jan Kněžínek. Zbylými dvěma náhradními porotci byli architekt John Eisler a Bohdana Stoklasová, ředitelka Novodobých fondů a služeb NK, s níž jsem rozhodování v porotě (hlas NK) průběžně konzultoval.
Na vyhlášení soutěže upozornila Národní knihovna ČR dopisem celkem sedmnáct architektů či týmů. Dopis, jehož celé znění (stejně jako další dokumenty) najdete na webových stránkách NK, byl zaslán těmto tvůrcům s nezpochybnitelným architektonickým kreditem: Peteru Eisenmanovi, Remu Koolhaasovi, Stevenu Hollovi, spol. Snohetta Associates, spol. De Meuron et J. Herzog, Normanu Fosterovi, Richardu Rogersovi, Peteru Zumthorovi, Tadao Andovi, Janu Kaplickému, Renzo Pianovi, Richardu Meierovi, Antonu Schweighoferovi, spol. Enric Miralles, Josefu Pleskotovi, Emilu Přikrylovi a Martinu Kotíkovi.
Z oslovených se soutěže kromě Jana Kaplického (přesněji ateliéru Future Systems) zúčastnil Josef Pleskot.
Veřejného vyhlášení výsledků soutěže se 2. března 2007 zúčastnila téměř celá porota. Vítězství ateliéru Future Systems bylo z hlediska poroty jednomyslné. Pro tento soutěžní návrh tak hlasoval zástupce Prahy, porotci vyslaní z UNESCO i z Mezinárodní unie architektů. Ta sledovala soutěž od schválení zadávacích podmínek přes celý průběh (všech zasedání poroty se dokonce osobně účastnil šéf soutěžní komise Wolfgang Tochtermann) až po řešení protestů, které vyvolal zejména ateliér HŠH (třetí místo v soutěži) za vydatné podpory České komory architektů.
Mezinárodní unie architektů, která jediná má podle soutěžních podmínek právo případné protesty řešit, výsledky soutěže opakovaně potvrdila.
Dějství čtvrté: Future Systems
Jana Kaplického Pouze první týden po vyhlášení výsledků soutěže byl ve znamení převažujících pozitivních reakcí. Z nejrůznějších důvodů, jejichž kořeny se mi ani nechce hledat, se po sedmi dnech začaly objevovat různé názory na regulérnost soutěže, na předpojatost poroty, dokonce se znovu otevřela otázka vhodného umístění.
Vzhledem k bohaté přítomnosti tohoto tématu v českých médiích by nemělo valného smyslu dlouze rekapitulovat, o co v těchto debatách šlo, ani hledat motivy postojů různých přispěvatelů do diskuse. Základním faktem zůstává, že UIA výsledky soutěže potvrdila a že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže opakovaně zamítl stížnost jednoho ze soutěžících (ateliéru HŠH), který se domáhal vyloučení návrhu Future Systems ze soutěže kvůli nedodržení části zadávacích podmínek. Tento spor však nemá podle mého soudu jen právní rozměr.
Za důležitější považuji fakt, že se porota jednomyslně a svobodně rozhodla nevyřadit ze soutěže žádný z projektů, jenž dílčím způsobem některé z parametrů zadávací dokumentace nedodržel. Nevyřadila tak ani soutěžní projekt ateliéru HŠH, který beze všech pochyb porušil nejméně dvě závazné podmínky stavebního programu. Rozhodování poroty zcela odpovídalo principu rovného přístupu, podle něhož musí být rozhodnutí spravedlivé vůči všem.
Zatímco se uvnitř Česka zuřivě diskutovalo o kráse či ošklivosti Kaplického návrhu a "oku nad Prahou“ přibývaly jako houby po dešti nejrůznější přezdívky, začal se o projekt zajímat i knihovnický a architektonický svět. Z nejrůznějších mezinárodních knihovnických konferencí víme, že projekt je považován drtivou většinou světových knihovníků za unikátní; na poli architektury získal dokonce první významné mezinárodní ocenění: ve Velké Británii jednu z hlavních cen (AJ/Bovis) na Letní výstavě Královské akademie umění v sekci Best in Show. "Jde o technicky excelentní řešení uložení knižního fondu, jakož i o výjimečný vzhled celé budovy... Pokud bude stavba realizována, stane se cílem každého návštěvníka Prahy,“ prohlásil na adresu vítězného projektu Paul Finch, redaktor Architectural Review a jeden z porotců AJ/Bovis. Podle Finche nejde o náhodnou ikonu, nýbrž o uvážlivě připravené dílo.
Rozdělení české společnosti na příznivce a odpůrce Kaplického návrhu bylo ve druhé polovině roku 2007 provázeno i různými peticemi a veřejnými shromážděními pro i proti; do veřejné debaty se zapojili i někteří čeští politici v čele s Václavem Klausem. Zatímco mezi výrazné podporovatele "oka“ patří například autor Francouzské národní knihovny Dominic Perrault nebo respektovaný historik architektury Zdeněk Lukeš, nejvýraznějším mluvčím odpůrců se stal ředitel Národní galerie Milan Knížák.
Drtivá většina knihovnické veřejnosti stavbu nové budovy NK nechápe jako pragocentrickou investici, nýbrž výraz uznání oboru. Na knihovnickém happeningu v Praze na Letné tak Národní knihovna ČR převzala základní kameny k nové budově od knihovníků z celé republiky. A mezi mluvčími, kteří na setkání podpořili stavbu nové budovy, nechyběl ani pražský primátor Pavel Bém...
Částečné zklidnění emotivně vypjaté situace přinesla až realizace Bémova návrhu zřídit k posouzení Kaplického návrhu a možnosti jeho realizace na letenském místě pracovní Tým Národní knihovna se třemi expertními komisemi, který svou činnost ukončil koncem února roku 2008. Členy Týmu NK vedle Pavla Béma, který mu předsedal, byli: Vlastimil Ježek, Jan Kaplický, Bohdana Stoklasová, František Mikeš (1. náměstek ministra kultury), Bořek Votava (ředitel Útvaru rozvoje města) a Jan Kněžínek (ředitel odboru kultury, cestovního ruchu a památkové péče magistrátu). Práci expertní skupiny architektů řídil její předseda Martin Rajniš, expertní skupině památkářů předsedal Ivan Muchka z Ústavu dějin umění, expertní skupinu právníků řídil Aleš Pejchal. Průběžné informace o jednání pracovních skupin i pracovního týmu byly zveřejňovány jak na webových stránkách hlavního města, tak na internetových stránkách NK.
Tým k jednoznačnému závěru nedošel. Závěrečné výstupy komisí architektů a památkářů sice "umožňují další postup přípravy výstavby nové budovy NK“, vzhledem k nejednoznačnému postoji členů právní komise požádal první náměstek ministra kultury František Mikeš tři dny (!) před posledním jednáním Týmu o vyjádření tzv. antimonopolní úřad. Tým se proto shodl, že "... nelze činit další kroky... do doby, než bude znám výsledek šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který bude tým respektovat.“
Epilog
Termín dokončení té stavby si dnes troufne odhadnout málokdo. Zato můžeme přesně stanovit termín kolapsu NK. Ještě jednou jej zopakujme: rok 2015.
