Když jsem před časem napsala článek o Janu Schwarzovi s názvem Bůh ho má rád, obdivovala jsem, co všechno po měsících strávených v nemocnici po střetu s autem stihnul: psal knihy, hovořil v rozhlase, kázal, pomáhal lidem v nemocnici, denně psal fejetony a ještě zvládl pro obveselení posílat mailem legrácky. V poslední době se však v Českém rozhlase odmlčel. Nedalo mi to, abych se ho na to nezeptala. S Janem Schwarzem se znám už nějaký pátek, proto si tykáme i v tomto interview.
Co se stalo, že už se nám nehlásíš z rozhlasových Dobrých jiter?
Bývalý patriarcha není pro sdělovací prostředky už tak atraktivní a přitažlivý, jak tomu bývalo dřív, což je pochopitelné. V rádiu jsem zaznamenal citelné ochlazení dříve přátelských vztahů a po letech vysílání a výsluní nasta útlum. Jako by zavládlo na tamějších vedoucích místech přesvědčení, že Schwarz už není co býval a zákon poslechovosti pořadu rádia Praha je neúprosný. Vedení zhodnotilo mé příspěvky jako příliš poučné a smutné vyprávění a zájem o ně prý už není.
Ta současná situace je pro mne poučná. Někdy brblám na poměry a cynicky se ptám, proč mě ten vrtulník po havárce na kole vlastně nesl do Vojenské nemocnice ve Střešovicích? Aby mě zachránil? A k čemu? Já to ovšem nevzdávám a píšu dál. Snad se situace umoudří natolik, abych zas mohl jednou usednout k mikrofonu na Vinohradské třídě a provést všechny tradiční přátele posluchače Dobrým jitrem k svítání nového dne.
Jan SchwarzNarodil se v roce 1958 v Třebíči. Chtěl jít na gymnázium, ale protože napsal, že by rád studoval na kněze, nezbylo mu, než se vyučit instalatérem. Pracoval na stavbách jako stavební dělník, topič, vodovodní montér, měřič vodních pramenů. Vystudoval dálkově střední ekonomickou školu, později Husitskou teologickou fakultu UK v Praze, doktorát teologie získal roku 2001. Po roce 1990 pracoval v denících Lidová demokracie a Rovnost či v týdeníku Horácké noviny. Působil jako farář Církve čs. husitské, byl asistentem poslance v Parlamentu ČR. V září 2001 byl zvolen patriarchou Církve československé husitské, a to k nelibosti některých členů této církve. Poukazovali, že měl záznam v rejstříku trestů za zaviněnou dopravní nehodu, a že byl dvakrát rozvedený a potřetí ženatý. Ústřední rada CČSH 14. května 2005 dočasně zbavila patriarchu ThDr. Jana Schwarze všech jeho funkcí a služeb. V červnu téhož roku patriarcha Jan Schwarz rezignoval na svůj post. V prosinci 2006 se coby cyklista srazil s automobilem, více než rok se vzpamatovával ze zlomeniny lebky a dalších zranění i z dlouhého bezvědomí. Vyšly mu knihy fejetonů Už vím, kde bydlí Jeduděs (Církev československá husitská, 2000) a Dobré jitro, přátelé (Mladá fronta, 2008). |
Píšu taky fejetony do Jihlavských listů, kde mám přátele a kolegy redaktory, do Planety zvířat přispívám pravidelným sloupkem o dobrodružství s čínským chocholatým psíkem, fenkou Íťou, která patří k čistým radostem mého života. Časopis Doba seniorů tiskne mé vyprávění Tajemné dveře do dějin Bible, což je pomůcka pro rodiče, kteří kdysi Bibli bezradně odložili do knihovny, ale pak si uvědomili, že to není jen příručka a nábor k nějakému náboženství, nýbrž že Kniha knih leží v samých základech euroamerické civilizace. V biblickém vyprávění jim otevírám moudré biblické příběhy, cituji deuterokanonickou literaturu, Talmud a další historické židovské prameny.
Věřím, že čtenář se zájmem otevře nejen ty moje Dveře, ale časem i pramen původní. Ve spolupráci se sdělovacími prostředky hledám další spojení se životem a kontakty, protože právě každá tvořivá aktivita je v mé zdravotní situaci ten nejlepší trénink. Jsem prostě nadále životní optimista, i když se mi právě nedaří a spojení s rádiem je, doufám, že dočasně, přerušeno.
Proč jsi odešel z významného postu patriarchy církve husitské?
V období, kdy jsem byl zvolen do funkce patriarchy, mnozí členové rad starších i faráři očekávali, že se církev pod mým vedením obnoví a početně se vrátí do doby první republiky, kdy se jí s hrdostí po celé vlasti říkalo církev národní a kdy moderní sbory ve funkcionalistickém duchu rostly v Čechách i na Moravě. To byl tedy můj úkol, učinit církev opět sdělnou, přitažlivou a otevřenou i pro děti a vnuky bývalých členů.
Jenže, to není práce pro jednoho. Při takovém díle musí vzniknout tým lidí zapálených pro věc. A to se mi nedařilo. Vznikaly rozepře a budova ústředí v Dejvicích mi někdy spíš připomínala odfukující sopku. Odešel jsem tedy z postu patriarchy s vědomím, že aspoň tím odchodem půjdu příkladem těm ostatním. Církevní posty by přece neměly sloužit jako trafika pro vysloužilce? Nic konkrétního dál nevím, situace se po mém odchodu jistě uklidnila, ale statistika je neúprosná.
Po havárii na kole, kdy jsem utržil frakturu lebky, mám ztrátu paměti. Hospodin je milosrdný. A církvi přeji, aby znovu početně rostla a vzkvétala, lidem pro poznání smyslu života, jako stan nad pramenem duchovní síly a pomoci.
Jan Schwarz
Jak to ovlivnilo tvůj život, soukromý i veřejný?
Doba, kdy jsem horlil na pravidelných shromážděních v Kapli betlémské a stále věřil v obnovu církve husitské, skončila mým odchodem z funkce patriarchy. Odešel jsem do náboženské společnosti českých unitářů, kde mého bývalého spolužáka z Husitské fakulty, Luďka Pivoňku, zvolili hlavním duchovním a otevřela se cesta dál. V Unitárii jsem založil společenství Svítání v duši. Vznikla přátelská ekumenická sešlost 50 – 100 lidí, která se pravidelně scházela v sále v Anenské ulici, u pražského Karlova mostu.
Zároveň jsem pracoval jako asistent ministra vnitra Františka Bublana. Vnitro? Divili se tehdy někteří. A já se netajil tím, že v roce 1968 byl v Třebíči naším vedoucím v 1. oddílu vlčat ve Skautu právě František Bublan, který později studoval rovněž teologii. Na vnitru jsem pomáhal zakládat antikonfliktní týmy… Jenže nastala doba politických zmatků, výměna ministrů, a já se chystal odejít a taky jsem odešel, ovšem neplánovaně. Do té nemocnice...
Už je asi čas přesněji říct, co se vlastně stalo?
Kdysi jsem na kole objel po hranicích Českou a Slovenskou republiku, zajel jsem až do Užgorodu a o své cestě vyprávěl i v Dobrých jitrech. A pak jsem si jednou vyjel na kole. Byl slunečný prosincový den a já si to svištěl po Zbraslavi na most Závodu míru. A tam havárie a - jak už jsem naznačil - vrtulník, Vojenská nemocnice ve Střešovicích…
Wolker by pravil: Den se mi v rukou přelomil. Když jsem se probral z komatu, všecko bylo jinak. Na vnitru neseděl už ministr Bublan, v unitárii Luděk Pivoňka už nebyl hlavní duchovní…
Na co se v současnosti zaměřuješ, abys vyplnil svoje poslání?
Mé poslání v současnosti je zdánlivě prosté. Díky pomoci přátel jsem zakotvil v mém rodném městě na Vysočině, v Třebíči a učím se hledat další cestu a nezabloudit.
Jan Schwarz a Lucie Bílá
Jan Schwarz
Proslýchá se, že tě teď život pořádně skřípl.
Vážně? Au! Hůř mi ovšem bylo za Husáka na plzeňských Borech, poznal jsem tehdy i vazební věznici v Brně Bohunicích a pražskou Pankrác, ale o medaili partyzána fakt neusiluju.
Pořád hledáš oporu v Bohu? Nezklamal tě?
Bůh? Mě nezklamal Bůh. Spíš lidé, kteří si z Boha dělají výnosné zaměstnání. Můj zážitek z klinické smrti byl úžasným setkáním, tam nahoře, za hranicí času, mě čekala moje babička, strýc Waldemar a další přátelé. Babičku si pamatuji z dětství ve Studené už jen jako prošedivělou nevidomou paní, ale tady měla všechny vlasy zase černé a viděla. Až při svém vyprávění babičce, co všecko se odehrálo, jsem pochopil, že to věděla a byla mi blízko.
Od té doby, když je řeč o věčnosti, tak mlčím a už se jen usmívám. Farář je vždycky v podezření, že je v pracovním nasazení, že někoho přemlouvá a shání další ovečku do stáda. A tak se jen usmívám, mnozí budou na konci svého času překvapeni a já už vím, že nade vším vítězí láska.
Nedošel jsi k názoru, že řešením je i použití světských prostředků?
Možná to bude znít hloupě, ale nic lidského mi není cizí. Mým oblíbeným básníkem na studiích býval František Gellner a jeho Radosti života, z nichž jsem citoval: Neumru já od práce, nezahynu bídou, nezalknu se v oprátce...
Prý budeš volit stranu, která tě kdysi poškodila.
Byly doby, kdy jsem ve Sněmovně pracoval jako asistent lidoveckého poslance JUDr. Ing. Jiřího Karase. Po havárii jsem hledal pomoc i ve Sněmovně, ale všechno byl najednou problém, každý pohyb, finanční výdaje, kamarád Jirka Karas se mi ztratil v běloruském Minsku na ambasádě a další bratři o mě neměli zájem. Jmenovat je radši ani nebudu. Proč taky?
Pomohli mi kupodivu komunisté. S Pavlem Kováčikem jsme se znali dlouho, jeho paní hrála v Hrotovicích v zámecké kapli na varhany, když jsem tam farářoval. Pavel velkomyslně přehlédl kritické články a rozhovory Kdo uhlídá mafii, které jsem po roce 89 psal o přesunu některých rádoby soudruhů do pravicových stran. Prostě pochopil mou situaci a pomohl mi, jako kamarád. A toho si vážím, protože v nouzi poznáš přítele.
Ale nejde jen o přátelství. Komunismus jsem zažil v dobrém i na vlastní kůži v kibucech v Izraeli – Givat Chajim Ichud a Kfar Masaryk, kde bývalí krajané, čeští a slovenští Židé, žili a zadarmo pracovali a také zadarmo měli všechno, i stravování v jídelně, a já se tam koupal v bazénu jak ve snu a paní Alisah Schecková se smála, protože všecko pro mě bylo překvapení.
Co máš v plánu pro nejbližší dobu?
Poprat se s pamětí a psát další knihu. Najít zas přátele v Českém rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze a vrátit se k posluchačům Dobrých jiter a znovu splétat lano naděje nad propastí času. Tedy prostřednictvím rádia podat lidem pro radost a těm, kteří se ocitli - jako já - v období zkoušek, trochu radosti, naděje, a třeba i pomocnou ruku. Kdosi moudrý řekl, že na věčnosti najdeme jen to, co jsme na Zemi zadarmo rozdali a darovali potřebným. A ze mě se stal v posledních letech trochu škudlil, nemyslíš?
|
