Novela sleduje ducha doby – asi tak za sto let budou kuřáci čistokrevnými psanci, zakázaným druhem. Kuřáctví se bude trestat smrtí provazem, což bude pro kuřáky milostivá úleva. Proti utrpení rakoviny, která by je tak jako tak časem stihla, si na špagátě polepší.
Protože kuřáci jsou vášniví a nekuřáci ještě víc, rozhoří se debaty. Omezí zákon svobodu lidí (kuřáků) a umožňuje teror ze strany nekuřáků? Jsou kuřáci obecným ohrožením lidské společnosti? Cvičí se liga nekuřáků na kuřácích před frontálním útokem na svobodu celého lidstva?
Debaty o svobodě vedené nad těmito marginálními situacemi (omezuje svobodu lidí červená na semaforu, kamera na ulici, otisk palce na letišti?) jsou oblíbené, ačkoliv nesmyslné a neplodné. Svoboda přeci nespočívá v tom, že budou lidi jezdit na červenou, foukat si kouř z cigaret do obličejů a pouštět do letadel chlapy s bombami.
Je sto tisíc témat, kde je svoboda ohrožena víc než zákazem kouření, jsou tisíce témat, kde svoboda lidí dosud ani nenastala – takže nemůže být zatím ani ohrožována.
Stát se stará o veřejné zdraví. To je dost podezřelá věta – financování veřejného zdraví je celá desetiletí v rozvalu a jeho zlepšování jde státu velmi špatně od ruky.
Stát se stará o penze lidí – kdyby si lidi mohli šetřit to, co dají státu na pojištění (a nepřicházeli o peníze měnovými reformami a podobnými politickými švindly), byli by na tom penzisti mnohem lépe než se státní péčí. Penzisty neživí stát, který se tím rád chlubí, nýbrž jejich vlastní úspory, bohužel v rukou státu.
Příkladů, kdy se státní starost o lidi obrací proti lidem, najde každý dost. Péče o lidi byla největším reklamním heslem největších protilidových režimů, jaké kdy slunce vidělo. Státy bohužel většinou dokážou jen s obtížemi řešit problémy, které by bez jejich aktivity nenastaly.
Humbuk kolem nepodstatného zákona
Když se stát stará o zdraví kuřáků a nekuřáků, je třeba zpozornět. Argument, že nikdo nechce, aby mu foukali do tváře kouř z cigaret, sedí. Ale je to důvod k terorizování restaurací? Ať tam nekuřáci nechodí. Ať vzniknou restaurace pro nekuřáky. Ať vzniknou restaurace kuřácké. A konečně – i smíšené.
Proč se má stát starat, jak a na co lidi umřou? Vypukne už brzy hon na pojídače špeku? Ve skutečnosti má být stát vůči lidskému životu a smrti neutrální – nic mu do toho není, stát není otec lidí.
Mnoho do toho však má být zdravotním pojišťovnám – žereš, hulíš, jsi tlustej, plať drahé pojistné. K. H. Borovský píše asi toto: zdraví sis zprasil a teď prosíš Boha, aby ti ho vrátil. Pro většinu lidí je už Bůh pryč, ale je tu zdravotní pojišťovna, která má to zhuntované zdraví vyspravovat. Tož plaťte, cvalíci a kuřáci.
Hon na kuřáky, dosti farizejský (viz daň z tabáku, pěkný příjem státu), připomíná člověka, který se snaží zašněrovat boty, když mu hoří dům nad hlavou.
Je tisíc témat vážnějších, horších, pro lidi nesmírně důležitých – třeba vymahatelnost práva, kriminalita, ovzduší, doprava, kradoucí generálové, ucpaná města, která by stát měl řešit, protože je nikdo jiný řešit nemůže. Péče o retko v hospodě je gesto.
Hle, jak se starám o lidi, říká tím stát, aby zakryl, jak se o ně nestará. Na obzoru je například nová pitvorná kampaň – boj proti topidlům v pouličních zahrádkách – ve jménu čisté planety.
Kolem nepodstatného zákona o kouření se strhne hluk. Mezitím obrovité zdanění lidí a obrovitý státní dluh hluk nevyvolávají. Jen se křičí teorie, které by před manželkou neobstály: že je to zdravé financování. Tak do boje za svobodu kuřáků i nekuřáků!
