Jste kněz, spisovatel, vysokoškolský učitel, cestovatel… Působí všechny tyto aktivity v harmonii, nebo máte někdy problém je sladit?
Všechny aktivity působí v harmonii, škatulkování je konstrukt lidské mysli. Až jednou zemřu, Bůh se mě nebude ptát, proč jsem nebyl knězem nebo spisovatelem nebo svatým Petrem – bude se ptát, proč jsem nebyl Markem Váchou. To je ta veliká otázka. Kéž bych byl tím, kým mám být!
Muž mnoha určeníMarek Vácha, narozený roku 1966 v Brně, je římskokatolický kněz, přírodovědec, pedagog a spisovatel. Absolvoval obor molekulární biologie a genetika, v Olomouci a v Bruselu vystudoval teologii. Je administrátorem farnosti v Lechovicích u Znojma, kaplanem Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze a přednostou Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Specializuje se na otázky evoluční biologie, lékařské a environmentální etiky. Mimo desítek odborných a populárně naučných článků je autorem knih: Tančící skály (2003), Šestá cesta (2004), Návrat ke stromu života (2005), Poslední země (2007), Místo, na němž stojíš, je posvátná země (2008), Probouzení (2009). Má svoje internerové stránky: www.orko.cz |
A jak se vám s "harmonií" šíře vašich aktivit žije v české církvi? Nebo je to také jen zavedená představa, že aktivní a ne zrovna konformní kněz to má těžší?
Žije se mi v církvi velmi dobře, koneckonců jsem venkovský farář v pohraničí a jsem na moravsko-rakouském pomezí velmi spokojen, mám neuvěřitelné štěstí na přátele. Není malých rolí. Jeana Vianneyho poslali do zapadlé vesničky v horách – a on udělal z Arsu duchovní centrum Francie!
Co dnes bývá nejsilnější motivaci pro studium v kněžském semináři?
Nejsem Bůh, abych viděl do záhybů lidské duše. Tiše věřím, že dodnes je u většiny nejsilnější motivací nadšení.
Pobýval jste v Antarktidě, napsal jste o tom zajímavou knihu. Láká vás vracet se tam?
Okamžitě bych se vrátil, a nadlouho. Antarktida je překrásná, je to jediné místo na světě, kde je příroda ještě mnohem silnější než člověk, jediné místo na světě, kde je ticho, kde člověk ještě nevystřelil na člověka, přírodní minimalismus, skály, vzduch a led. Po jedné expedici jsem se potuloval v Chile po horách místního národního parku, všechno bylo moc hezké, ale příroda už byla zkrocená, za plotem, s ochranáři milými a zdvořilými, ale přece jen s ochranáři. Antarktida je divoká píseň, kde je člověk ponechán sám sobě, kde špatný záběr pádlem může znamenat konec, ale kde se člověk na druhé straně dotýká Boha mnohem intenzivněji než zde. Moc rád bych ještě jednou slyšel volání antarktických velryb, tábořil mezi ledovci, viděl ty k zešílení dlouhé západy slunce. Nedá se to popsat, je třeba to prožít.
Antarktida
Není to pro kněze příliš adrenalinu?
Nejsem to, čemu vy říkáte "kněz", jsem já! Nemůžu přece žít v přihrádce. Nechť si okolí a různí další lidé myslí, co potřebují.
Chci říci, nepocítil jste někdy, že by vás kněžský stav v něčem – citech, emocích – omezoval?
Jestli máte na mysli osamělost a rodinu – tak ano, v tomto mě kněžský stav určitě omezuje. Na druhé straně jsem si jej zvolil dobrovolně, takže mám, co jsem chtěl. Pravda, v den svěcení člověk není schopen odhadnout, jací běsi na něj v dálce čekají.
Co je – nebo mělo by být – cílem lidského života?
No to je otázka, se kterou si lidstvo láme hlavu od té doby, co jsme začali chodit po afrických lesostepích! Jeden z pokusů o odpověď nabízí kniha Kazatel, nejskeptičtější kniha Bible. Její hlavní protagonista prochází s neklidem zemí a hledá cokoli, co by jej mohlo uspokojit a nenechá se nikterak omezovat morálkou nebo desaterem. Obklopí se majetkem a doufá, že mu to přinese štěstí, pak testuje alkohol, sex, zábavu, peníze, poté vzdělání a práci. Pak zkouší vytvořit něco, co by jej přečkalo – domy, sbírky umění, děti. Na závěr přichází k poznání, že i mládí, zdraví a krása mu protečou mezi prsty. Celé své hledání začíná známou větou "marnost nad marnost, všechno je marnost" – a ke zděšení čtenářů touto větou své hledání také končí. O cokoli v životě usilujeme, to vše již Kazatel má a trochu ironicky se nám dívá do očí.
Je tedy důležitější než cíl je hledání smyslu? Vy jej nacházíte?
To Kohelet neříká, jen konstatuje, že na Zemi smysl nenašel. V závěru knihy nedává řešení, nehlásá konečnou pravdu, neříká jak to je. Tím odpovídám na vaši otázku, Kazatel je mi nejbližší postavou v Bibli.
Ptají se vás lidé, kdy bude konec světa?
Neptají, spíše mi konec světa oznamují. Posledním hitem je datum 21. prosince 2012. Navrhuji si vše pečlivě zapamatovat a 22. prosince 2012 ráno z toho pro sebe vyvodit poučení důvěryhodnosti všech příštích ohlašovatelů konců světa.
Konec světa?
Nakolik je v dnešním světě víra záležitostí osobní a v kterých oblastech může zasáhnout do obecného dění?
Protestantismus chápe víru velmi osobně, ve smyslu já a Bůh. Katolicismus poněkud šířeji, my a Bůh, či společnost a Bůh; snaží se posvětit všechny aspekty života, jídlo, pití, práci, odpočinek, politiku, lásku a válku. Religio je v této perspektivě vzduch, který dýcháme, způsob, kterým jsme na světě. "Protestantská" jsou ta náboženství, která se zaměřují na jednotlivce a jeho přímý vztah k Bohu, jeho osobní víru a spásu. V současné pluralitní společnosti dochází nepochybně k "protestantizaci" všech náboženství včetně katolického.
Rozmýšlíte někdy, pozorujete-li osobnosti veřejně činné, zda svým konáním svědčí o své víře?
Především svědčí o morálním kolapsu společnosti. Pravda a lež se staly akceptovatelnými alternativami, jak se kdy která hodí.
Podle čeho se katolický kněz rozhoduje, kterou politickou stranu bude volit?
Obecná pravda je, že před každými volbami vždycky jedna strana chybí – ta, kterou bych chtěl volit. Snad to bude pochopeno dobře, když vzpomenu kamaráda Artuše, který si dá vždy před volební místností dva panáky a pak "to tam jde hodit". Dřív by se to mohlo říkat jako vtip, u letošních voleb už to nebude ani tak vtipné, jako nutné.
Marek Orko Vácha
Věříte v zázraky?
Věřím. V zázraky ve smyslu oněch neuvěřitelných náhod, či chcete-li "náhod", které občas potkají většinu z nás. Ale věřím i v zázraky, při nichž dojde k prudkému vpádu numinózna do našeho světa – jako je novozákonní zážitek svatého Pavla na cestě do Damašku nebo Lazar odcházející z hrobu. Tohle nebyly ony jemné náhody, nýbrž vichr. Velmi poučným dokumentem ze současnosti je v tomto kontextu film Ivetka a hora. Řečeno naším moderním jazykem, věřím v zázraky ve smyslu výrazného porušení stávajících pravidel přírodovědecké hry. Ten největší zázrak ostatně máme všichni před očima. Kdybychom ve zrychleném videu sledovali dějiny Země, před pouhými čtyřmi miliardami let byla naše planeta svítící žhavé těleso – a dnes jsme zde my. Myslím, že tu největší neuvěřitelnou výstřednost vesmíru máme denně před očima.
Je možné v tomto procesu najít Boha?
O co tu jde, je zahlédnout dějiny planety Země bez všech ideologií, -ismů a interpretací – jako dítě nebo jako udivený mimozemšťan na dovolené. Nehledat v evoluční biologii a fylogenetice munici ani pro víru, ani pro ateismus. Ať jsme věřící nebo ateisté, zorganizování se hmoty do první živé buňky, evoluce života a konečně vznik přemýšlivých a milujících bytostí z hlíny této země by nás měly neustále uvádět v neklid, v úžas, v určitou nervozitu.
A jak v souvislosti s tímto chápat schopnost člověka nejen destruovat sebe coby druh, ale i základní prvky (vodu, vzduch), díky nimž je schopen existovat?
Věřím, že člověk nemůže žít v míru s přírodou, pokud nežije v míru sám se sebou. My chápeme morálku jako privátní věc, soukromou volbu. Židé věděli, že se sociální hřích promítá i do přírody, že země křičí, že kvůli hříchu Izraelitů chřadne vinná réva, a dokonce ryby v moři umírají! Megalomanské stavby komunismu, hnědouhelné povrchové doly nebo Novomolýnské nádrže u nás pod Pálavou jsou určitým zrcadlem svých budovatelů, obrazem nás samých, křičící zemí.
Přednášíte etiku na lékařské fakultě. Vnímáte přenositelnost etických zásad do praxe?
Je asi marná snaha pokoušet se plavat proti proudu: naši studenti přicházejí na fakulty již vybaveni étosem své výchovy a je iluzorní se domnívat, že kurz etiky z nich udělá etické bytosti. Jedním dechem k tomu chci dodat, že většina našich studentů přichází na fakultu s velikým nadšením a citlivým svědomím. V seminářích z etiky považuji za velmi důležité, aby určité otázky byly položeny a názory představeny.
Jaké ambice máte jako autor knih? Poučit, zanechat svědectví svého názoru, uvést se jako vzdělanec…?
Ale kdepak! Tony de Mello na to má krásný postřeh, se kterým se naprosto ztotožňuji: Do dvaceti let pro mě bylo velmi důležité, co si o mně okolí myslí; od dvaceti do třiceti mi to bylo úplně jedno; po čtyřicítce jsem pochopil, že si o mně nikdo nemyslí nic...
Print screen s fotografiemi z Lechovicka, kde Marek Orko Vácha mj. působí
Znáte prostředí velkoměsta, akademické půdy i venkova. Existuje rozdíl mezi moravskou a českou zbožností?
Nejde generalizovat. Na jižní Moravě je možná víra více instinktivní, intuitivní, více spojená s přírodou, snad více slovanská. V Praze se věci promýšlejí krok za krokem, víra je více intelektuální, rozumová, odargumentovatelná. Obojí má své veliké výhody.
Působíte pozitivně. Ale jak prožíváte a řešíte svoji "temnou noc", pochybnosti, kritické výhrady vůči okolí?
Myslím, že "temná noc" se nedá řešit, je třeba ji prožít, jít skrze ni, jakkoli je to děsuplné. V určitém momentu člověk odmítne život jen jako co nejpříjemnější čekání na smrt. Jídlo, filmy a nakupování přestávají stačit k pocitu štěstí, ale vpředu není nic vidět – poutník se ocitá v mrazivém a tmavém vzduchoprázdnu. Hluk světa odezněl, ale píseň ještě není slyšet. A Bůh jako obvykle mlčí. Teprve mnohem později se zablýskne na konci tunelu světlo. Ale o tom se nedá mluvit tak, jak o tom mluvím teď, ve smyslu popisu, jakéhosi příbalového letáku nebo návodu k použití; je třeba si tím projít. Chci říct, že krize je šance.
Print screen s fotografiemi z Lechovicka, kde Marek Orko Vácha mj. působí
