„Tu nehodu vidím i dnes stále velmi živě. Do té doby totiž žádná taková v rámci České republiky na dálnici nebyla,“ vzpomíná tehdejší velitel zásahu Jiří Herner z hasičského záchranného sboru kraje Vysočina. „Hodně mi ji připomněla havárie, která se stala letos 16. ledna v podstatě ve stejných místech, jako před deseti lety. S rozdílem v menším počtu vozidel, ale převážně nákladních aut,“ srovnává Herner. Zatímco letos v lednu byla dálnice 19 hodin uzavřená kvůli 23 nehodám, do kterých se zapletlo celkem 59 vozidel, před deseti lety se na D1 u Jihlavy srazilo ve 93 nehodách 231 aut. Na dálnici mezi 91. a 134. kilometrem uvázlo odhadem dvacet tisíc lidí.
S takovou nehodou se do té doby záchranáři nesetkali. „O zraněné, kterých naštěstí tolik nebylo, jsme se postarali jako první. Hasiči provedli několik vyprošťování a záchranná služba vyhlásila na dvě hodiny hromadné neštěstí,“ dodává plukovník Herner. Účet za nehodu překvapivě nebyl tragický, šest lidí bylo zraněno těžce a dalších 24 lehce.
Chyběly vysílačky a všem byla zima
Zásah z března 2008 byl v mnohém precedentní. Hasiči z Vysočiny si například poprvé dovolili přeřezat svodidla na dálnici. „Tehdy jsme rozřezání svodidel hodně řešili. Někdo musel rozhodnout, co a jak udělat. Oproti tomu při letošní lednové nehodě jsme nad tou samou situací už moc nepřemýšleli a prostě dělali, co máme,“ popsal Herner nové zkušenosti. Díky vytvoření přejízdného pásu se osobní auta dostala z dálnice pryč. Sice musela v jízdě pokračovat opačným směrem než původně, ale řidiči nemuseli čekat na zprůjezdnění uzavřeného úseku.
20. března 2008 |
Některé věci však zůstávají stejné. „To hlavní, co si z nehody uvědomuji a co stále platí, je neochota řidičů udělat prostor záchranným složkám,“ zdůraznil Herner. Podle všeho někteří z nich neuvolňují střední dělící pás, aby záchranka, hasiči nebo policie mohli co nejrychleji a nejbezpečněji projet k místu nehody.
Práci na místě záchranářům komplikovalo počasí a také komplikované dorozumívání s kolegy. Podle Hernera se hasiči a zdravotníci domlouvali hlavně osobně. Sanitní vozy tehdy totiž používaly jen mobilní telefony nebo radiostanice v autech. „Až po nehodě jsme pořizovali ruční radiostanice a také stany pro hromadné neštěstí jak pro skrytí pacientů, tak našich záchranářů v nepříznivém počasí,“ vzpomíná ředitelka zdravotnické záchranné služby na Vysočině Vladislava Filová.
Nafukovací stan pro hromadné neštěstí se používá hlavně v zimě nebo při chladném deštivém počasí, jelikož je možné ho vytápět. Jedná se v podstatě o klasickou plachtu, kterou nafouknou kompresory. Dostat totiž těžce zraněné pacienty na lůžkách do vyhřátých autobusů, které mají k dispozici hasiči, je totiž komplikované.
Stan pro hromadné neštěstí stojí až půl milionu korun, jedna ruční radiostanice pak okolo 40 až 50 tisíc korun. „Byla to pro nás opravdu velká, ale nutná investice, jelikož jsme vybavovali zhruba šedesát záchranných vozů,“ konstatovala Filová.
Dokoupit se musely také dopravní výstražné trojúhelníky, které označují sektory pro ošetřování pacientů nebo kvalitnější termoprádlo, jež záchranářům chybělo při dlouhých zásazích v zimě. „Každý záchranář má kromě standardního vybavení nárok na jeden kus termotrika, kukly, softshellovou mikinu nebo vestu,“ upřesnila Filová.
