Přišel o všechny kamarády a své narozeniny by prý nejradši vynechal. Nejbližší jsou mu teď vzpomínky. Po louce, na níž dnes stojí domov důchodců, se kdysi o nedělích vozil z kopce na sáňkách.
"Když usínám, úplně to vidím jako tenkrát. Náchod byl poloviční, stávalo v něm ještě hodně chalup. My jsme tu lítali s kluky a hráli si s praky a káčou," vzpomíná.
Narodil se v roce 1905 ještě za Rakouska-Uherska a s rodiči žil na Novém světě pod náchodským zámkem. Jeho tatínek pracoval v Pickově textilce, hrával s kapelou na klarinet na tancovačkách i pohřbech a brával si i žáky na výuku. Do šťastného dětství pak ale zasáhla první světová válka.
"Táta mi slíbil, že mě naučí hrát na housle. Ráno byla mobilizace a už mi housle nekoupil. Narukoval na ruskou frontu a víc jsme o něm neslyšeli," vypráví Kašpárek. S maminkou a bratrem pak žil u prarodičů. Na tu dobu vzpomíná jako na vůbec nejhorší, rodina mívala velkou nouzi.
Na Vánoce děti dostaly nakládaného herynka
I Vánoce bývaly hodně skromné. Maminka napekla sušenky, děti dostaly nakládaného herynka a vánoční stromek zdobily barevnými papírky nebo zabalenými kostkami cukru.
"Když táta jednou přinesl domů čokoládové letadlo v pozlátku, nikdo se ho nesměl dotknout, až ho provrtali červotoči," směje se.
Jeho osudem se stalo truhlářské řemeslo, v Bělovsi si zařídil vlastní dílnu. "Musel jsem nakoupit všechno od kladívka po poslední hřebík, ale ta práce mě moc bavila. Dělal jsem všechno: šperkovnice, nábytek, postele, obklady do chat i třeba loď. Bez strojů to ale dříve byla veliká dřina, třeba když jsme hoblovali prkna na podlahy," líčí Kašpárek, jenž i v domově má kolem sebe vlastnoručně vyrobenou židli z třešně či skříň z kavkazského ořechu.
S manželkou vychoval syna a dnes má tři vnučky, pět pravnoučat a pět prapravnoučat. V domově důchodců žije jedenáct let a chválí si ho. "Vaří tu dobře. Kdyby to vypadalo všude tak jako tady, bylo by blaho na světě," usmívá se nejstarší muž v Česku.
