Sevření jeho ruky je vřelé a pětašedesátiletá dcera Stefania ho hlasitými pokyny přímo do ucha brzdí v nadšení doprovázet návštěvu. Giovanni Frau už dobře neslyší a také špatně vidí, přestože má silné brýle. Je však třeba připomenout, že poté, co začátkem ledna zemřel ve 113 letech jeho krajan Antonnio Todde, je nejstarším Evropanem.
Frau je vysoký pouhých 150 centimetrů. Víc než stoletých lidí žije na Sardinii nejvíc na světě.
Na sto let tvrdé rolnické práce stejně jako na útrapy první světové války dává Giovannimu zapomenout mlsnost. "Dědoušek Giovanni" jí všechno a rád. "Kávu s mlékem a chléb k snídani, nikdy rohlíky, potom vepřové, jehněčí a vždy trochu vína," popisuje dcera otcův jídelníček.
Nezříká se sladkostí. Pošilhává po bonboniéře, která stojí před hosty, a hltá sněhové pečivo, které si namáčí v hruškové šťávě. Giovanni Frau hovoří sardinským dialektem a jeho dcera ochotně překládá. "Jak jen někdo může říci, že si neváží života. Já mám život rád a budu ho mít stále rád, i když budu žít v jiném světě." Nejraději má pohled na děti běhající po domě.
Do pětadevadesáti ho živila práce na vlastním kousku půdy, na vinici, kam docházel pěšky každý den - 12 kilometrů tam a zpět. Do sto šesti nakupoval, napřed s manželkou, později sám. Ještě dnes se sám oblékne (kromě malé plenky, kterou mu dávají, protože neudrží moč), upraví se a v domě v Cagliari, kde bydlí jeho příbuzní, vyjde tři patra.
Nebyl nemocen, stále pracoval na poli a s párem volů oral sedlákům. V mládí krátce pracoval v Římě a později ve Francii, v první světové válce ho však povolali do armády. Teprve tam se naučil psát a tři roky byl na frontě. Podle jeho dcery byly pro něj právě tyto tři roky nejhoší.
