Jeho místo je v historii, ne v budoucnosti.
Čím déle bude létat, tím více se bude budoucnost oddalovat.
Jestliže hlavním cílem Discovery bylo obnovit po zkáze Columbie důvěru v lety raketoplánů, verdikt je neúprosný: mise je ukončena, ale úkol splněn nebyl. Flotila raketoplánů byla rozhodnutím NASA přibita k zemi ještě během nynějšího letu. O Discovery se kdekdo bál, byť třeba i zbytečně, do poslední minuty.
Je úplně jedno, že nebýt úzkostlivosti po tragédii raketoplánu Columbia před dvěma roky, většina nynějších obtíží by prošla bez povšimnutí a let by proběhl hladce. Jenže Columbia způsobila, že rozměr problémů Discovery narostl jako pod zvětšovacím sklem.
Raketoplán, kdysi úžasný vesmírný stroj, najednou vypadá opotřebovaně stejně jako škodovka 105, s níž je, ač se to zdá k nevíře, ostatně stejně starý.
Konečný verdikt možná zní krutě, zvlášť vezmeme-li v úvahu drama, které let provázelo. Určitě zní nezaslouženě i vůči sedmi členům posádky, kteří při letu riskovali svůj život. Ale právě v tom to možná je.
Kosmické lety budou vždycky ruskou ruletou a posádky budou vždy riskovat své životy. Ale když už, tak ať je to pro velkou věc. Pro něco nového. Pro neznámé světy.
Pro posunutí hranic poznání.
Raketoplán není tím případem.
Tento se jmenuje Discovery, česky Objev, po lodích dvou velkých objevitelů, Henryho Hudsona a Jamese Cooka. Jenže jeho poslání je jiné.
Neobjevuje jiné světy. Byl vyvinut spíš jako náklaďák. Jako by se Španělé po objevu Nového světa rozhodli, že nejdůležitější už pro ně není plout znovu přes Atlantik a případně ještě dál, nýbrž pendlovat na Kanárské ostrovy a zpátky.
I kdyby nynější mise nakrásně skončila bez jediného incidentu, i kdyby se před dvěma roky nerozpadla Columbia, bylo by nutné si přiznat, že raketoplány jsou úžasné stroje patřící včerejšku. Nikdy vlastně nedostály svému poslání být rutinním kyvadlovým dopravním prostředkem mezi Zemí a družicemi "hvězdných válek" či lidmi obývanými kosmickými stanicemi na oběžné dráze.
Bylo to vidět i teď. Raketoplány létají už přes dvacet let, a tak by měl i nynější let být zcela rutinní. Jenže na nohou byla půlka planety. To sice nic nevypovídá o skutečných kvalitách raketoplánu, ale přesto: let i po těch rocích pořád působil jako riskantní zkušební jízda. Anebo naopak – jako jízda starého vozu, u nějž člověk nikdy neví, co se může stát.
To však pořád není ten hlavní problém.
Ten spočívá v tom, že raketoplány pro své řídké plavby s nákladem na Kanáry pohlcují peníze, energii i lidi, tedy zdroje, které by mohly být využity pro objevné cesty do neznáma.
"Plout se musí," prohlásil svého času Jindřich Mořeplavec, portugalský princ, jenž vyslal karavely objevovat neznámé světy. Ano, plout se musí. Ale s něčím jiným.
Raketoplány, kdysi skvělé doklady americké technické převahy nad Sovětským svazem, se postupem doby staly dinosaury, kteří musí skončit v muzeích, aby uvolnili cestu pro stroje s podstatně vzdálenějšími cíli a mnohem víc vzrušujícím posláním.
