Mimochodem: hádejte, kdo ho přivedl do Národního divadla? Vyhozený ředitel Daniel Dvořák.
Pesimista ovšem namítne, že je pouze zaděláno na další průšvihy, neboť paní ministryně nenašla odvahu zrušit nevěrohodně jmenovanou komisi a vrátit vše do stavu před řáděním svého předchůdce – ministra bez důvěry, který pověřil personálními i repertoárovými čistkami muže bez důvěry, Jana Mrzenu.
Měl Zdeněk Nejedlý stejné důvody?
A právě ty čistky bohužel zůstávají v platnosti. Podařilo se tak jen navenek jakžtakž zaflastrovat stopy po úderech nejnekulturnějšího ze všech polistopadových ministrů kultury (než nastoupil, myslel jsem si totéž o jeho předchůdci).
Uvnitř nezhojené rány hnisají dál.
Na přání příznivců stojatých vod byla z Národního vymetena tyto vody příliš čeřící dvojice Dvořák– Nekvasil.
Dost možná, že to bylo ze stejných důvodů, z jakých byla kdysi Zdeňkem Nejedlým rozmetána novátorská Opera 5. května, z jakých byl později vyštván za potlesku konzervativní kritiky avantgardní Bohumil Hrdlička či jaké vedly k útokům předlistopadového Rudého práva proti operním experimentům.
Mimo jiné i proti tehdy začínajícímu Dvořákovi a Nekvasilovi: autoři likvidačních článků proti téhle dvojici si mohou konečně mnout ruce – dobrá věc se podařila, bušení do železné opony a dalším "elitářským experimentům" byl zatnut tipec!
Konec mocného ouřady
Na to však optimista odpoví, že "situace v ND vyžadovala řešení". Co na tom, že v čerstvé anketě o inscenaci roku v Divadelních novinách posbíralo Dvořákovo Národní divadlo – a právě Nekvasilova opera! – nejvíc bodů.
Co na tom, že jak v celkových vzrůstajících tržbách, tak umělecky, Naganem počínaje přes Prodanku, Jenůfu a historicky první Wagnerův Prsten až po mozartovský triumf s Titem, znamenala éra Dvořáka a Nekvasila v opeře jednoznačné pozitivum, které nevidí snad jen apriorně zaujatí mentální Kondelíci.
Hlavní je, vede si svou optimista, že konkurz byl regulérní. Pravda, byl sice kapánek hektický, ale mluvilo se o něm přece dávno.
Když ouřada zasahuje do umělecký otázek
(Co na tom, že byl oficiálně vyhlášen uprostřed sezony v prosinci – a ne v září, jak teď dodatečně někteří mystifikují veřejnost – takže kandidáti měli na přípravu měsíc. A co na tom, že komisi, jejíž jména chtěl veřejnosti až do poslední chvíle utajit, jmenoval ten, kdo rozvrat v Národním způsobil – Martin Štěpánek).
V jednom dávám optimistovi za pravdu: konkurz vyhrál, byť v konkurenci hvězdné pěchoty, člověk už na první pohled slušnější než "čistič" Mrzena.
Ten se za rekordně krátkou dobu stačil učinit pro dva ze tří souborů Národního divadla nepřijatelným: navždy se totiž zdiskreditoval, když porušil slib, že coby ouřada nebude zasahovat do uměleckých otázek.
Namísto toho zakázal tři připravované operní inscenace (jednu nejdřív písemně vyřadil, a pak pod mediálním tlakem zase povolil).
Příkop proti politikům
Bude-li si chtít nový šéf hned na počátku zachovat svou sympatickou tvář, měl by udělat dvě věci:
1. Rozpustit operní četu Mrzenových poradců, která mu v čistkách pomáhala, vrátit do hry vyškrtnuté tituly (Schulhoff, Ulmann) a s Mrzenou se co nejrychleji rozloučit.
2. Opustit blud, že by napříště šéfy tří těles měl jmenovat a odvolávat přímo ministr. Je třeba jednat přesně naopak – mezi Národní divadlo a politiky vyhloubit co nejhlubší příkop. Jinak hrozí, že po každé změně vlády (a že nás jich asi čeká!) se budou šéfové v Národním měnit podle vrtochů toho či onoho ministra.
A ředitel pak bude pouze jakýmsi vrchním vrátným nad budovami...
